🌳🏃♀️ Tápající duše se mezi stromy ztrácí… Hlad a vyčerpání jí dýchají na záda, zdá se, že brzy nebude mít kam utéct.
🤔 Co ji donutilo k tak zoufalému útěku? A koho se tolik obává?
🕵️♀️ Její osud je podivně provázán s Kalousem, který byl před třinácti lety zavražděn… Co za tajemství se za tímto spojením skrývá? Minulost skrývá temné záhady, které nemají být odhaleny…
📖 Připojte se k napínavému dobrodružství a odhalte šokující pravdy v knize “Temný odkaz”. 📚😱
#TemnýOdkaz #Mystery #Thriller #Napětí #Knihy #Čtení
Když vyčerpaná doklopýtala k silnici, neměla žádný plán. V zázrak nedoufala. Pomalu se začala smiřovat s tím, že bude muset přestat se schovávat. Že bude muset riskovat. Protože nadcházející zimu nemůže zvládnout. Již nyní byla na pokraji sil.
Někdy se jí motala hlava a před očima jí lítaly mžitky z vyčerpání, hladu, křečí, z všudypřítomného strachu, obavy z nejisté budoucnosti, z temných vzpomínek, které se vynořovaly znenadání z nejhlubších koutů její mysli. V noci se budila z nočních můr, které přicházely noc co noc, jen aby si vždy připomněla, že je již minulost a že se jí podařilo uniknout. Že její osud je jiný než ostatních.
Ona přežila.
Dlouho se neodvažovala kdekoliv ukázat. Oblečení ukradla ze sušáku nějaké ženě. Nejdříve chvíli chodila ve starých pantoflích, které našla u popelnice, než našla o něco lepší boty v kontejneru pro odložené oblečení. Tam našla také bundu a spodní prádlo, které byly pro ni jako dar z nebes.
Nejvíce jí trápil nedostatek vody a jídla. Neodvažovala se jít do města. Neměla samozřejmě žádné peníze a navíc vypadala zuboženě, jako nějaká tulačka, co utekla z domova. Někdo by na ni mohl zavolat policii a oni by ji našli. Musela se dostat pryč, někam daleko, kam na ni nemohli narazit.
Vody se většinou napila z potoka nebo jezírka. Chvíli se snažila najít něco v lese, ale na lesní ovoce už bylo dávno pozdě. Když našla nějakou opuštěnou chatu nebo obydlí na samotě, byly zamčené a dovnitř se neodvažovala dovnitř vloupat. Hlad byl však neúprosný. Musela si dodat odvahy. Nakonec našla letní chatu, jejíž okna nebyla zavřená na okenice. Opatrně rozbila sklo a vplížila se dovnitř. Ve spíži našla špagety, rajčatové a fazolové konzervy, zavařené marmelády s prošlou trvanlivostí, sklenici medu, suchary a sušenky. Snědla vše co mohla a zbytek vzala sebou. Po chvíli hledání našla i otvírák na konzervy. Neuvažovala, že by si těstoviny ohřála. Nechtěla riskovat, že by ji objevili. Raději je sní suché, nebo si je rozmočí ve studené vodě.
Nesměli ji najít. Byla si jistá, že po ní pátrají. Potřebovala pokračovat. Dál od nich, co nejdál, jak to šlo.
Šla dál přes lesy a pole, po lesních a cyklistických cestičkách. Noci bývaly nejhorší. Neměla přesný plán, jen ji hnala zoufalá snaha dostat se co nejdál. Vyčerpanost ji však zmáhala a neustálý hlad a žízeň ji srážely na kolena. Obávala se, že brzy bude muset opět najít další zdroj potravy.
Ani si nevšimla, že stojí na okraji staré, opuštěné asfaltky. Nevěděla, jak se tam dostala. Z vyčerpání se jí točila hlava. S rachotem a syčením před ní náhle zastavilo staré, oprýskané, rezavé nákladní auto. Řidič musel nešťastně zahnout, protože silnice byla plná děr a výmolů a vedla bůhvíkam. Stočil okénko dolů a vousatou hlavou na ni kývnul.
“Jsi v pořádku?” Jeho hlas byl hluboký, jemný a vlídný. Zavrtěla hlavou. Vousáč vzal z auta deku a obtočil ji kolem ní. Voněla po dýmkovém tabáku. Než se stačila zastavit, po tvářích se jí začaly kutálet velké, horké slzy. Nevěděla, proč pláče. Vyčerpáním? Studem? Únavou? Nebo že slyšela laskavé slovo? Nepamatovala si, kdy na ni někdo naposledy promluvil jinak, než jako na kus starého hadru. Nebo to bylo jeho laskavé gesto?
Něco jí říkal a na něco se jí ptal, ale nerozuměla mu. Slyšela jen jeho milý, neohrabaně konejšivý hlas. Když se jí jemně dotkl, ucukla, ale když viděla, že ji nechává, uvolnila se. Pohlédla do jeho hlubokých, temných očí. Neznala ho. Nemohla mu důvěřovat. Byla však příliš vyčerpaná na to, aby někam dál utíkala. Cítila, jak se celá klepe.
Nechala se od něj obejmout a vzlykala mu do náručí. Cítila jeho bradu, jak se dotýká jejích vlasů při objetí. Neměla sílu ani chuť se bránit. Byla u konce sil a nemohl dál. On se odmlčel. Jen ji držel, pevně, silně, s pochopením a něhou, jako by to byl její otec a ona jeho ztracená dcera.
Jemně se k ní sklonil a vzal ji za ramena. Zeptal se jí, zda-li ji může někam odvézt. Pokrčila rameny. Opatrně ji vzal do náručí a posadil vedle sebe v autě. Dal jí svoji svačinu, chléb s máslem a okurkou a termosku s teplým čajem. Hltavě vše snědla. Mlčky ji pozoroval a po chvíli nastartoval. Chvíli na ni mluvil, než si všiml, že dívka spí. Tvrdým, klidným, hlubokým spánkem.
Co si s ní počne, nevěděl. Předat ji policii nebo úřadům může vždycky. Jestli ale utekla z domova, tak její rodiče nebyli zrovna mistři ve výchově. Systém také fungoval, protože kdyby fungoval, nikdy by nedovolil, aby takhle skončila. Potřebuje čas, než jí zase předhodí vlkům. Počká, až se probudí a zjistí, co dělala uprostřed lesa, na sobě oblečení, které evidentně není její, proč je vyhublá a celá poškrábaná. A proč sebou ve spaní háže a zoufale křičí. Vždyť té holce nemohlo být víc jak třináct let, zatraceně!