Ukázka z připravované detektivky.
Když Johann navrhne útěk od všedních starostí, Izi se ocitá mezi dilematem – setkat se s ním znovu nebo zůstat a pokračovat v pátrání po vraždě? V napjatém tichu plném nervozity se jejich rozhovor blíží k hranici hádky. Co se stane dál?
“Teď není zrovna vhodný čas,” řekla s netrpělivostí v hlase.
“Jasně. Jsi v práci?” jeho hlas byl napjatý.
“Ne, jen si dávám pauzu na kávu,” odpověděla povzbudivě.
“Jak se máš?”
“Skvěle,” Oba na okamžik ztichli. Napjaté ticho plné nervozity vyplnilo další vteřiny. Už měli za sebou mnoho rozhovorů a telefonátů, aby věděli, jak snadno mohou upadnout do zuřivé, ukřičené hádky.
“Máš nějaké novinky z práce?”
“Vyšetřujeme teď vraždu,” na okamžik zvážněla, když si vzpomněla na Raimana a jeho výhružky..
“Jak to zvládáš? Nemáš toho moc?” prohodil smířlivě a starostlivě.
“Ne!” přerušila ho ostře. Zakroutila netrpělivě hlavou. Chtěla mu něco říct, ale zarazila se. Nechtěla se s ním znovu hádat.
“Skvělé. Jsem rád, že jsi v pořádku. Poslouchej…” Johann na chvíli zmlkl a odkašlal si. Jeho nervozita visela ve vzduchu jak zápach vlhkých ponožek. Izi napadlo, že se s ní chce sejít a všechno probrat, zase. Chtěla mu naznačit, že už nemá chuť na další setkání, ale on pokračoval.
“Chtěl bych s Ester vyrazit na týden pryč. Co myslíš? Jen tak se odstřihnout od Prahy a odpočinout si,” navrhl rychle.
Zarazila se. Nečekala, že by jí tohle nabídl. Sice neměla žádné konkrétní plány, ale obraz, jak Johann s dcerou odjíždí někam na dovolenou, se jí v mysli začaly rýsovat. Pokud ona zůstane sama v Praze, bude pokračovat v řešení Kalousovy vraždy. Představa, že by jen seděla a nic nedělala, se jí nelíbila. Bude se muset dál vyhýbat Raimanovi a jeho čenichání, ale to nebude problém.
“Přemýšlela jsem, že bych s ní taky někam vyrazila,” odpověděla.
“Kam s chceš jet?” vystřelil podezřívavě.
Nejistě se zarazila a odmlčela se.
“Nevím ještě? Třeba…”
“Takže nemáš žádné konkrétní plány, že jo? Říkáš to jen proto, abych nemohl strávit čas se svou vlastní dcerou? To jsi tak neskutečně naštvává?”
“Proč musíš být hned tak protivný, sakra!” Rozčileně na něj vyštěkla do telefonu. Dva muži u vedlejšího stolu na ni zvedli pohled, ale rychle se vrátili ke svému tichému rozhovoru, když spatřili její výraz.
Chvíli opět mlčeli. Stáli na pokraji hádky a věděli to. Izi nervózně ryla nehtem do měkkého dřeva stolu, zatímco její manžel na druhém konci jen mlčel. představila si jeho skleslý výraz, nechápavý, ublížený. Co mu vlastně měla říct? Proč Johann nikdy nedokázal pochopit, co se doopravdy děje?
“Kam byste jeli?” zeptala se ho nakonec.
“Pošlu ti odkaz, ano?” odpověděl rychle.
Rychle procházela fotky malebných údolí, kopců a hor z odkazu, který jí poslal. Vybral opravdu pěkné ubytování. Chtěl ji snad zaujmout? Možná. Nebo to udělal kvůli Ester. Její puberta ji doháněla k šílenství a často nerozuměla myšlenkovým pochodům své dcery. Pamatovala si, jak sama prožívala svou pubertu, ale Ester se chovala zcela jinak. Její dcera potřebovala něco speciálního, co Izi čas od času dovedlo k šílenství. Johann ji pravděpodobně chtěl udělat skutečnou radost.
“Ester ti řekla, že by chtěla jet?” zeptal se Johann.
“Já ti volám jako první, s ní jsem se chtěl domluvit až potom.”
Usmála se. Možná, že to zní jako dobrý plán, pomyslela si. Souhlasně zamumlala.
“Díky. Přemýšlel jsem, jestli bys možná chtěla jít na večeři?” zeptal se s nadějí.
Na okamžik ztuhla. Očima se rozhlédla po kavárně, jako by ji mělo něco napovědět, co má říci. Měla pocit, že se nikdy nedokáže přesně vyjádřit, že neumí sdělit všechny své pocity. Měla vztek na něj, na sebe, na nebesa, na celý ten zmatek. Proč stále kolísá mezi extrémy? Proč mu nedokáže jasně říct, co chce, co ji štve? Už mu to tolikrát řekla, ale on to nikdy nedokázal pochopit. Nebo ji neslyšel? Nebo nechtěl slyšet?
“Měj se. Dej mi vědět, až se domluvíš s Ester,” řekla úsečně a odložila telefon.
Unavenýma očima pohlédla na obraz visící přímo nad jejím stolem. Na čistě bílém plátně byla černou barvou napsaná jediná věta. Kavárna měla moderní a minimalistické zařízení. Mladá dívka v černé zástěře zachytila její pohled a s úsměvem před ní postavila cappuccino, zdobené srdíčkem v pěně.
“Ten obraz nám sem dala majitelka,” řekla servírka a kývla směrem na obraz. Izi nečekala, že by se s ní začala bavit, ale najednou měla chuť si s ní popovídat. Dívka se vesele usmála. Nevypadala jako brigádnice, spíše jako zaměstnankyně na plný úvazek v kavárně. Její spontánnost a dobrá nálada byly nakažlivé.
“Nemá ráda telefony?” řekla Izi.
“Naopak, ta je pořád na telefonu. S holkama si říkáme, že s tím telefonem chodí snad i do sprchy,” odpověděla s úsměvem.
“Taky jsem si tohle nějakou dobu pamatovala, ale už je to dávno. První telefon byl pro mě luxus, ale teď je to jen povinnost,”
“Taky se ho snažím omezovat, ale je skvělé mít všechno při ruce. Naši mají doma počítač, ale já už ho ani nepotřebuju, všechno mám v telefonu. Takhle zatím všechno?”.
Izi přikývla a setřela si pěnu z rtů. Mít všechno při ruce, to by se jí líbilo. Zavřela oči a soustředila se na svůj dech. Byla unavená, cítila vztek na sebe, na Johanna, na Ester, na všechny ty, kteří od ní pořád něco chtějí a s kým se musí dohadovat.
Její telefon se znovu rozsvítil. Pohlédla na obraz vedle sebe. Bylo to znamení od vesmíru? Johannův hlas ji brzy přesvědčil, že se domluvili s Ester. Dcera se prý těší na místo, které vybral. Jejich konverzace se táhla. Snažil se do rozhovoru vnášet energii, ale Izi na něj neměla náladu. Už neměla chuť znovu s ním diskutovat. Tušila, kam směřuje. Johann to brzy pochopil. Jeho hlas se stal netrpělivý, vzteklý a ponížený po jejím odmítnutí. Začal zase mluvit o tom, jak se snaží a že Izi to nezajímá. Zase začínala stejná pohádka. Proč se nedokáže spokojit s jedním dobrým telefonem a neustále na ni tlačit?
“Přestaň!” vyštěkla a práskla mu s telefonem.
“Že já jsem ti to vůbec zvedala,” zamumlala Izi. Kývla směrem k obrazu nad sebou. ‘Život bez telefonu a chlapa – více baterie, méně drama!’ autorka obrazu musela vědět, o čem mluví při jeho vytváření.