Ukázka z připravované detektivky.
Zuzana netuší, že její obyčejná obědová pauza se stane klíčovým okamžikem v jejím životě. Houževnatá policistka Izabela s ní otvírá události předcházející vraždě. Co se opravdu stalo mezi ní, zavražděným Václavem a jeho adoptovaným synem Mariem? Zelené oči plné strachu skrývají tajemství a Zuzana se ocitá na cestě, která ji zavede k pravdě o vraždě a o sobě samé.
25. srpen 2019
Pauza na oběd byla příliš krátká na to, aby takto trávila drahocenné minuty. Netrpělivě přešlápla ve frontě a významně pozvedla svou obloženou bagetu a láhev neperlivé vody. na znamení, že pokud by náhodou šla dříve, nikdo na ní dlouho čekat nebude muset. Muž, který stál před ní stál s vozíkem plným piv, balíkem coca-coly a hromadou pochutin z lahůdek ji však nevěnoval ani zlomek pozornosti. Kriticky si pohledem změřila jeho kroksy a prosypané tričko, z pod kterého vyčuhovalo jeho pivní břicho, a spolkla povzdechnutí. Šance na to, že by ji pustil před sebe s jejím mini nákupem byla evidentně ještě nižší než jeho chuť stát se tváří roku časopisu Estetika.
Její pozornost zaujala žena, která se právě chystala platit. Na pás vyskládala láhev ginu, kočičí konzervu a šest krabiček silonových funkčních punčocháčů z výprodeje. Pokladní obsah nákupu nijak nezaujala a pokud ano, nedala na sobě nic znát, jen mechanicky pozdravila, aniž by zvedla oči od monitoru a už se ozývalo rychlé pípání čtečky čárových kódů..
Žena s netradičním nákupem měla obarvené vlasy na špinavý blond. Barva se však již u kořenů smyla, kde byly vidět ženiny šediny. Její lehké, květované šaty obepínaly její mohutnou postavu a naznačovaly její nadměrné tvary. Netrpělivě ťukala kartou o gumový pojízdný pás a její našpulené rty byly zkroucené do podrážděného úšklebku. Zřejmě musela na sobě ucítit Zuzanin pohled, protože se na ní otočila, v očích zlostný záblesk, který skrýval její netrpělivost a stud.
Zuzana byla jednou z těch mladých dívek – žen, které vypadají mladší, než doopravdy jsou. Rozpuštěné vlasy obarvené na odstín třešně, lehce se vlnící, jí splývaly po ramena, rozdělené na levé straně. Velké oči a svěšené koutky rtů dodávaly jejímu výrazu dětskou nevinnost. Vystouplé lícní kosti a špičatá brada tvarovaly její obličej do trojúhelníku a pokaždé, když si shrnula vlasy za uši, to bylo ještě více vidět. Přestože byla vyššího vzrůstu, její hubená postava jen podtrhla její mladistvý vzhled. Její dominantou, která dokázala každého upoutat, byly její zelené, uhrančivé oči, jejichž upřený, zkoumavý pohled jako jediný prozrazoval, že je starší, než jak doopravdy vypadá.
Zuzana zaplatila své dvě věci a částečně s úlevou vyšla z obchodu. Na ulici bylo sice horko a obchod byl příjemně klimatizovaný, ale nakupující v ní vzbuzovaly nepříjemné pocity.
Svíravá nervozita jí náhle opět sevřela útroby. Občas dokázala zapomenout, ale byly to jen okamžiky, než se studený chlad strachu opět vrátil. Zatočila se jí hlava a zatoužila se vrátit dovnitř do fronty, kde na okamžik přišla na jiné myšlenky.
Doufala, že vše časem zmizí. Že děs a hrůza se k ní budou vracet stále s delšími intervaly, až se jednoho dne ráno probudí a nebude cítit ani strach, ani nervozitu, ani ten nepříjemný pocit, který jí neustále provázely. Jednou to musí skončit. Doufala.
Bagetu a láhev si dala do podpaží a v kabelce začala hledat telefon, který jí vyzváněl. Do cesty jí náhle vstoupila kolemjdoucí a Zuzana vyplašeně upustila svůj oběd na zem. Naštvaně pohlédla na ženu, s kratšími vlasy, svázanými do culíku, džínách a hezky padnoucím sáčku.
“Nechtěla jsem vás vylekat.” Její hlas byl příjemně melodický, ale zároveń v něm byla jistota, tvrdost a netrpělivost. Hlas nedával prostor k odporu. Zuzana znala lidi, kteří takto mluví. Většinou nešli odbít. Sama měla v sobě též tvrdost, když v sobě našla sílu. Žena ji však v sobě měla stále a nemusela se o ní ani snažit. Podala Zuzaně spadlou láhev a zkoumavě si ji prohlížela svým rentgenovym pohledem.
“Potřebujete něco?”
Příchozí jí ukázala policejní odznak, aniž by z ní spustila svůj pronikavý pohled.
“Nadporučík detektiv Izabela Gennt. Jsem tu kvůli Václavu Kalousovi.”
Zuzana pomalu pokývala hlavou. Útroby se jí proměnily v úhoře, kteří se mermomocí snažili dostat ven.
“Slyšela jsem o tom. Je to hrůza.”
“Předpokládám, že vám to sdělil Martin– Mario.”
“Ano. Mario– měl vždy blízko ke svému otci.” přešlápla na druhou nohu. S plnýma rukama a kabelkou, která jí pomalu sjížděla z ramene vypadala nejistě. Žena pokynula směrem ke kamenným jednoduchým podlouhlým sedačkám. Kolem procházely davy turistů, mířící směrem nahoru k soše svatého Václava, nebo opačným směrem dolů na Můstek, k ulici Na Příkopech a na Staroměstské náměstí. Václavské náměstí bylo stále ještě v plném proudu léta a davy turistů se ještě nevracely zpět. Přesto měla Zuzana pocit, jakoby s nadporučíkem stály na náměstí docela samy.
“Můžeme se někam posadit, prosím? Mám na vás jen pár otázek ohledně dne oslavy Václava Kalouse. V kanceláři vaší agentury říkali, že jste si skočila pro oběd. Chtěla jsem s vámi mluvit někde v klidu, aby nás nikdo nerušil, ale tohle nám snad nakonec bude stačit.”
“Mám hodně práce, tak opravdu jen na chvilku.” Posadili se na jednu ze žulových lávek, které lemovaly střed prostranství v horní části pod sochou. Zuzana roztrhla pytlík s bagetou a začala pomalu ukusovat. “Nebude vadit, když budu u toho jíst, že ne? Nemám pak už moc času.” řekla z plnými ústy. Dvěma prsty si přitom instinktivně mírně zakrývala rty, aby nevyplivla drobky.
“Máte hodně práce jako průvodkyně?” Zuzana pokývala hlavou. Rychle dožvýkala. Z kabelky vytáhla papírový kapesníček, otřela si ústa a pokývala hlavou.
“Mám. K tomu ještě studium, takže nemám skoro volný čas. Volno jsem naposledy měla v čekárně u zubaře.” Znovu jí zazvonil telefon. Netrpělivě ho vypnula a hodila zpět do kabelky.
“Pokud to potřebujete vzít, klidně si zavolejte.” řekla Izi mírně a zkoumavě si Zuzanu prohlížela.
“To počká.” zamumlala si spíše pro sebe, než jako odpověď.
“S Mariem se tedy znáte přes vaši agenturu– nebo tedy centrum?”
“Ano. Byl to můj hned první klient a už mi zůstal.”
“Můžete si klienty vybírat?”
“Můžeme, ale moc se to nedělá. Většina z nás, co pomáháme, to neděláme kvůli fotkám na instagramu, ale protože chceme dělat něco smysluplného. Takže to nechodí tak, že byste si prohlížela katalog, kterého klienta si zrovna vybíráte, aby vás to s ním bavilo. Můžete ale zažádat o výměnu, když si s někým vyloženě nesednete. I to se někdy stává.”
“S Mariem jste si sedli?”
Pomalu pokývala hlavou a nervózně se usmála.
“Je chytrý a je s ním legrace. Pokaždý mě jeho vtípky a průpovídky rozesmějí.”
“Jak dlouho se spolu znáte?”
“To bude tak– skoro rok už. Myslím.”
Izabela vytáhla zápisník a udělala si poznámku. Zuzana spolkla poslední sousto. Nenápadně po Izi pokukovala, zatímco zmačkaný pytlík a kapesníček hodila přes lavičku do koše.
“Byla ste překvapená, že vás pozvali na Václavovu narozeninovou oslavu?”
“Mario mě pozval. Proč ne, společně chodíme na výlety, podnikáme akce, takže ne. Mám ráda akce, i když tam jsem nikoho neznala.”
“Mluvila jste ten den s Václavem?”
Zuzana zaklonila hlavu a pohlédla vzhůru.
“Už si to moc nepamatuji, bylo tam spousta lidí. Ale asi mi ho Mario představil.”
“O čem jste spolu mluvili?”
Zuzana našpulila rty a pokrčila rameny.
“Asi o Mariovi, jak se mu daří a jak je spokojený.”
Izabela odložila bloček a opřela se do lavičky. Pozorně pohlédla Zuzaně do očí.
“Takže jste nemluvili o ničem, co by Václava nebo vás rozladilo?”
Dívka pomalu zavrtěla hlavou.
“Nic mě nenapadá. Moc si to nepamatuji.”
“Protože já mám očité svědectví, že vás viděli, jak se spolu bavíte nebývale dlouho. A že Václav dle všeho vypadal rozladěně. Viděli vás pak také rychle odcházet, jakoby vám Václav řekl něco nepříjemného, nebo urážlivého. Velmi mě zajímá, co s vámi Václav mohl probírat tak důležitého.”
“Opravdu? Tak na nic takového si nevzpomínám. Nevím, proč by mi měl něco říkat, ten den jsme se viděli poprvé. Mario je spokojený, pan Kalous tedy neměl důvod mi nic vyčítat.”
Nadporučík na ní bezeslova hleděla. S tužku opřenou o bloček trpělivě vyčkávala. Zuzana odvrátila pohled a kousla se do rtů. Přestože byl horký, pozdně letní den a slunce se do ní opíralo, její útroby opět sevřel známý chlad a strach. Doufala, že se tomuto vyhne.
“Mario a já, jsme– nevím jak to nazvat. Asi– dobří přátelé?”
“Intimní přátelé?” hlas nadporučíka nic neprozrazoval.
“Ano– a ne. Jsme prostě velmi dobří přátelé. Partneři? Nevím. Potřebujete přesné nálepky, detektive?”
“Potřebuji jasnost, to je vše, Zuzano.”
“Prostě spolu trávíme čas. Nevím jak to nazvat. Zásnubní prsten jsem od něj opravdu nedostala.”
“Není to proti pravidlům vaší práce? Děláte asistentku–”
“Průvodkyni.” opravila ji rychle dívka. “Nejsme asistenti, ale průvodci. Náš étos je postavený na myšlence, že děláme hlavně partnery a průvodce, nejsme primárně někdo, kdo se ptá, s čím naši klienti potřebují pomoci. Pokud vyžadují asistenci, samozřejmě pomůžeme, ale většina nehledá někoho, kdo je bude vodit za ruku. Protože to je ponižující. Potřebují mít parťáky, ne opěrné berle.”
“Chápu, nicméně přesto, není to proti vašim pravidlům?”
Zuzana se odmlčela. Sepjala ruce do klína a odvrátila hlavu. Hlouček turistů v důchodovém věku ze střední Asie se právě fotili pod sochou Václava. Ženy s kšilty a slunečními brýlemy, muži v kraťasech se zastrčenými košilemi a šedivými ponožkami v teniskách mezi sebou rychle o něčem debatovali. Průvodce s deštníkem na ně mával, aby ho následovali.
“Nevím. Nikdo mi to výslovně nezakázal. Ve smlouvě nic takového nemám. Nemyslím ani, že by zorvna tohle někdo řešil.” řekla opatrně. Opětovala Izabele její zkoumavý pohled.
“Jste dobrovolnice?” nadporučík kladla otázky klidně, ale důraz v jejím hlase dával najevo, že jejich setkání je možná důležitější, než si Zuzana připouštěla.
“Ano. Ale jsme dotováni, takže nepracuji jen zadarmo.”
“Mario je z bohaté rodiny–”
Zčervenala. Čekala ledacos, ale toto ne.
“Myslíte, že jsem s ním kvůli penězům?”
“Sedíme tu spolu proto, abyste mi odpovídala na otázky a ne obráceně. Odpovězte mi na otázku.”
“Jeho otec byl bohatý, takže předpokládám, že jeho manželka a dcera budou dědit, ale Mario je adoptovaný.”
“To je jedno. Václav Kalous by jej musel jmenovitě vydědit, aby po něm nezískal část dědictví.”
Zuzana se na ni usmála a pokývala hlavou.
“To je dobře. Nicméně s Mariem jsme se o jeho rodině tolik nebavili a o penězích už vůbec ne.”
Izi si udělala několik poznámek a pokývala hlavou.
“O čem jste se tedy bavila s Kalousem?”
“Nelíbilo se mu, že má Mario průvodkyni.”
“Proč to ale řešil s vámi?”
“Byl naštvaný, že mě Mario pozval na oslavu. Nahlas to vyloženě neřekl, ale bylo mi jasné, že si myslí, že já a mí kolegové jsme– že využíváme situace. Kritizoval naši práci a kritizoval i mě. Řekl mi, že Mario nepotřebuje, aby mu někdo pomáhal a už vůbec ne takoví, jako jsme my.”
“Jako vy?”
“Dobrovolníci, kteří se tímto živí. Snažila jsem se mu vysvětlit, co je náplní naší práce, ale neposlouchal mě.”
“Kvůli tomu byl rozladěný?”
“Nevím, ale pokud bych musela hádat, řekla bych že ano. Václav Kalous není– nebyl jediný, kdo takto uvažuje. Kdybyste viděla, co nám lidi píší v emailech a komentářích. Nebo se podívejte, co o nás říkají na některých serverech. Že jsme zloději, sluníčkáři, darmožrouti. Myslím, že pan Kalous v mnoha ohledech tyto názory sdílel.”
“Jak vy jste ho vnímala?”
Zuzana pokrčila rameny. Obědová pauza již dávno skončila, ale ani si toho nevšimla a telefon jí již nezvonil.
“Neznala jsem ho. Na oslavě jsem ho potkala poprvé a bohužel, dobrý dojem na mě jeho vystupování neudělalo, jak asi sama uhádnete. Mario o něm příliš nemluvil. Zmínil se mi, že vraždu vyšetřujete jako součást vloupání se do domu, je to tak?”
“Vyšetřování je stále otevřené, takže vám nemohu prozradit více, ale řekněte mi jednu věc. Pokud jste si tak blízcí s Mariem, určitě vám musel něco říci o své rodině. O svém otci, o své matce Marii, sestře Veronice, švagrovi Hynkovi. O dědovi Františkovi, nebo třeba i prastrýci Otakarovi.”
“Mario o nich nechtěl–” zarazula se.
“Mluvit?”
Zuzana se kousla do rtu. Izi s pochopením zastrčila blok i tužku do kapsy a uvolněně si přehodila nohu přes nohu.
“Zajímá mě váš názor jako pozorovatele zvenčí. Rozumím, pokud o tom nechcete mluvit, tak se pojďme domluvit, že vše co mi řeknete, bude jen neformální. Tohle není výslech, na stanici, Zuzano.”
Možná že to pro nadporučíka výslech nebyl, ale dívka se tak rozhodně necítila. Nedůvěřovala Izabele. Nepochybovala, že její motivace je příběh jen uzavřít s jakýmkoliv závěrem. Protože každý se nakonec stará jen sám o sebe. Nevěřila policii o nic víc než politikům. Nevěřila systému, nevěřila, že existuje spravedlnost, kterou si člověk sám nezajistí. Systém je prohnilý skrz naskrz a ovládají ho zkorumpovaní, cyničtí psychopati. Za všemi těmi sklenicemi se šampaňským, kravatami a bílými vyžehlenými košilemi, za všemi těmi projevy o sounáležitosti a odpovědnosti, byla jen faleš, chamtivost a zvrácenost. Jak by mohla důvěřovat téhle policistce, která je součástí systému, která má jediný cíl – a to je dělat to, co jí nařídí její šéfové, kteří jsou sami kontrolování zkorumpovanými politiky? Spravedlnost si je nutno vybojovat a ne na někoho čekat, že se o to postará.
“Mario mi říkal, co všechno jeho otec dělal pro ostatní. Byl aktivní v charitě, byl oblíbený i mezi svými sousedy. Jako starostu ho milovali. Všichni s ním chtěli být zadobře. Měl majetek, tak předpokládám, že spousta z jeho známých jen čekala na příležitost, jak z něj vymámit peníze.”
“Nemyslíte, že Kalous byl filantrop v mnoha ohledech? Adoptovat syna, ještě romského původu, to nemohlo být tak snadné.”
Jejich pohledy se střetly. Zelené zuzaniny oči tvrdě hleděly do tmavě oříškových Izabeliných a neuhnuly.
“Mario se nikoho neprosil, aby ho adoptovali.” na moment to vypadalo, že chce ještě něco říci, ale nakonec odvrátila zrak. Podívala se na mobil a vyskočila. “Teď už opravdu musím jít. Hodně štěstí s vyšetřováním.”
Izi se mírně usmála a pokývala hlavou.
“Díky za váš čas. Kdybyste si na něco ještě vzpomněla, ozvěte se mi prosím.”
Zuzana si od Izi vzala vizitku a hodila ji do kabelky.
“Je to tragédie, co se stalo, ale jsem si jistá, že Mario a paní Kalousová budou nakonec v pořádku.”
“Jak si myslíte, že se Mario cítí?”
“Hrozně, samozřejmě. Zavraždili mu jeho adoptivního otce. Ale věřím, že se z toho brzy dostane.”
“Jsem si jistá, že vy mu s tím pomůžete.” Izi se na ni mírně usmívala. Zuzana ji upřený pohled opětovala a kývla hlavou.
“Je to moje práce.”
Neohlédla se, dokud nestála u vchodu do jejich kanceláří. Neziskové organizace pro neslyšící sídlila v jednom prestižních domů předělaných na kanceláře. Jejich sponzor jim pronajímal dva byty předělané na kanceláře, jinak by si nemohli dovolit sídlit na takové adres.
Zmáčkla bzučák a podívala se zpět k náměstí. Nadporučíka Izabelu Gent už nikde neviděla. Vzpomněla si na ženu, co nakupovala silonky ve výprodeji. Přála si mít její starosti. Dveře za ní zapadly s těžkým bouchnutím, a horký asfalt a hluk náměstí vystřídalo ticho a chlad tmavé chodby. Studený vzdch však jen sotva cítila. Zhluboka oddechovala. Zády se opřela o oprýskanou stěnu a zavřela oči. Snažila si uklidnit, ale její srdce jí divoce bilo jako na poplach. Počítala do deseti. Poté do dvaceti. Do třiceti. Konečně se začala pomalu uklidňovat. Přejela si rukou obličej a podívala se na sebe do kapesního zrcátka. Zpět na ni hleděly dvě zelené oči, plné děsu.