🔍📖 Ukázka z připravovaného detektivního románu plného záhad a nečekaných spojenectví. 🕵️♂️🌟
Čelí vnitřním dilematům a nečekaným spojencům. 🚪🔍 Temné stránky lidské povahy vyplouvají na povrch, kdy pravda není vždy černobílá a spravedlnost má svou cenu. 💭💔
Byla vražda jen náhoda, nebo součást spiknutí a složité pavučiny intrik a nečekaných spojenectví? Pátrání po pravdě může mít smrtelné následky. 🚨🕵️♀️🔎
Buďte připraveni na napínavou detektivní jízdu plnou nečekaných zvratů a temných tajemství! 🌪️🕵️♂️
#TemnyOdkaz #Detektivka #Napeti #KdoJeVrah #Roman #Zahady #Cernobile #Spravedlnost #Patrani #Napinave 📚🧩
Kráčel dlouhými, pomalými kroky a zamyšleně si pohrával s klíčky od auta. Suchá, udusaná hlína mu připomínala prašnou cestu, po které jako malý kluk běhal do lesa u rodičů na chalupě. Oba už byli mrtví, a nyní patřila jemu. Jezdíval na ní každé léto, jen letos ještě ne, a to už byl skoro konec letních prázdnin. Tenhle zatracený případ. Zamračil se. Izabela a její potřeba se do všeho vrtat a mít vždycky pravdu. Oskar, který za ní běhá jako pejsek, místo aby měl svůj vlastní rozum. Raiman s Jarošem si je podají, a bude mít štěstí, když nedostane padáka. Měl říct jasné ne a vůbec se do toho nemotat.
Proč to vůbec chtějí ještě protahovat? Stačí to jen jakž tak uzavřít a předat vše, co mají, na město. Nemuseli by se tím už nijak zabývat, a byl by klid. Mohl by si vzít volno a vyrazit na chalupu. Být chvíli v přírodě, sám. Možná by se i mohl diskrétně podívat do evidence, jestli náhodou někde zbytečně nepřebývá pár gramů nějaké rekreační látky, a mohl by si udělat opravdovou dovolenou. Bude potřebovat zjistit, kdo má službu. Ne všechny znal, a pokud by tam nebyl někdo z jeho kámošů, tak nemohl riskovat. To by mohl být ještě větší problém než tohle šílené a nesmyslné vyšetřování. Žádný spěch a vše v klidu, to byl ten správný přístup, ne Izi a její bagr, ani Oskarovo hujerství.
“Jseš v pohodě, Láďo?”
“Jo.” Nehodlal mu vše vysvětlovat, ale ani nechtěl se pouštět do žádné debaty. Ať je raději všechno v pohodě, nemá přece zapotřebí se tady s takovým mladým klukem, kterému ještě teče mlíko po bradě, hádat.
“Jestli to není náhodná loupež, Kalous možná měl v trezoru dokumenty spojené s podnikáním. Někdo se k nim dostal, aby– udělal co?” Oskar zkoumavě hleděl na Ladislava. Energicky oběhnul auto ke dveřím spolujezdce a opřel se bradou o střechu. “Co když se někdo chtěl Kalouse zbavit kvůli jeho podnikání, a vůbec nešlo o krádež? Nebo se mu někdo mstil? Střelná rána do hlavy by tomu odpovídala.” Ladislav pokrčil rameny a sedl si za volant. “Nebo měl Kalous jednoduše v trezoru něco, co někdo nechtěl, aby to někdo někdy našel. Možná je Kalous držel pod krkem?”
“Měli bychom to už takhle předat. Máme kompletní pitvu, máme svědectví, na městě s tímhle už budou spokojeni. Major říkal, ať už to posuneme.”
“A Izi to řekneš ty, že se bojíme Raimana a proto končíme? Já tě chápu, ale Izi to nechce pouštět. Už jen kvůli ní, víš, co má za sebou.”
“Je mi líto, že byla nemocná, ale je přece už zdravá, ne?”
“Měla rakovinu prsu, z toho se nedostaneš jen tím, že skončíš s chemoterapií. Viděl jsi, jak omdlela u Kalousů.”
“O to více je lepší, kdyby raději odpočívala, vždyť si tím i ohrožuje zdraví.”
Nejraději by stočil volant a jel zcela opačným směrem, ven z Prahy. Léto bylo stále ještě horké, přestože končilo, a ve vzduchu bylo cítit očekávání posledních dnů, než začne škola, než skončí poslední týden dovolených, než opět vypuknou podzimní chmury. Zpomalení mu nikdy nevadilo, vadil mu stres a tlak okolí, kteří začali bláznit se začátkem září. Na chalupě byl klid a mír, mohl se tam vyhnout všem konfrontacím a velkým emocím. Možná by přeci jen měl Oskarovi a Izi říci, co si o tom všem myslí, a vysvětlit jim, že tohle nemá význam. Tušil ale, že by ho stejně neposlechli a jen ho začali ignorovat. Kdyby ho z případu zcela odřízli, protože by mu nedůvěřovali, byla by to škoda. Měl co nabídnout a bez něj by jen těžko pokračovali dál. Nakonec by se to stejně obrátilo proti němu, jako vždycky, a zase by byl problém na jeho straně.
“Izi by raději Raimana s Jarošem osobně uškrtila, než aby to nechala být, vždyť ji znáš. Ani bych se jí nedivil.”
“Budeš chtít proklepnout Václavovo podnikání, jestli tam něco nebude?”
“Chci se zaměřit na to, co bylo v trezoru. Kalous v něm měl něco, o čem nikomu neřekl. Musel v něm mít něco, co stálo za vloupání, proč by jinak zloděje pronásledoval?”
“Bereme tedy pracovní teorii, že se jedná primárně o krádež, a vražda byla jen nešťastná shoda náhod?”
“Nechci to předem vylučovat, ale rád bych věděl, co Kalous schovával.”
“Napadlo tě, že nám Kalousová a starej Kalous povídají pohádky o Popelce?”
“Myslíš, že vědí, co měl Václav v trezoru a jen to před námi tají?”
“Kdo ví? Nic bych nevylučoval.”
Ladislav stáhl okénko a ledabyle vyndal ruku z auta. Musel prudce brzdit, neboť před Chodovem byla směrem do Prahy zácpa. Položil prst na houkačku a tázavě se podíval na Oskara.
“Jak chceš.”
Sundal prst. pravou rukou opět chytil volant a vyřadil. Klidně zácpu vystojí. Nikam nepospíchali. “Když půjdeš po trezoru, zapadá to do oficiální majorovi verze. Možná je to ten správný směr, kterým bychom měli pokračovat ve vyšetřování.”
Oskar si poklepával nehtem zuby. Ladislav si povzdechl a otočil k němu hlavu. Už nyní toho litoval, co řekne.
“Znám jednoho kluka, který by nám možná mohl pomoci.” Oskar se na něj dychtivě podíval. “Neptej se, jak ho znám, ale jestli sháníš, co ti někde v Praze vypadlo, on je ten správnej kumštýř.”
“Máš svého informátora?”
Ladislav mávl rukou. “Na to nemám rozpočet. Je to chytrej a šikovnej kluk, tak jestli chceš, můžu ho proklepnout, co z něj vypadne.”
Kolona se pomalu začala rozjíždět. Ladislav zatáhl okénko a znovu pustil klimatizaci. Překvapeně přemýšlel o tom, proč vytáhl své tajné eso. Nehodlal se o svůj kontakt s nikým dělit, tak proč ho zatraceně hned nabídl tomuhle cápkovi a té ukřičené ženské, která chce jen všechny komandovat? Že by měknul? Na druhou stranu, chápal Izi a její křižáckou válku, že si nechce nechat nic líbit. Možná bylo fajn někdy zakročit a převzít iniciativu. Tak či tak se mu nyní zlepšila nálada, když viděl Oskarovu radost a uznání v jeho očích. Naštvaně si připomenul, že je o patnáct let starší a nepotřebuje tomuhle klukovi nic dokazovat. Tak či tak příjemné přijít s něčím, co Oskar ani Izi neměli. Opět se ukazuje, že je Ladi nepostradatelný. Bylo by ještě pěkné, kdyby to uznala i Izi, až ho potká. Koneckonců, vyslat přání vždycky mohl.
Kolona znovu zpomalila, až se zcela zastavila. Ladi vytáhl telefon, rychle do něj zaťukal, a svištivý zvuk potvrdil, že je zpráva odeslána. Kývnul na svého kolegu nadporučíka, a už jen tiše doufal, že právě neudělal tu největší blbost svého života.