🌟 Příběh o vrtkavém spojenectví, zradě a riskantním dobrodružství! V kavárně Kafíčko se setkávají dvě odlišné duše – Niki Fógl, vyhazovač, a Ladislav, podporučík policie.
🔍 Pátrání po obsahu vykradeného trezoru vede k další záhadě, a jejich spolupráce je na křižovatce. Niki riskuje všechno, aby pomohl, ale čím více se zaplétá do situace, tuší, že bude muset zmizet.
##Knihy #TemnyOdkaz #Dobrodruzstvi #NapinaveCteni #Literatura
Varování: Následující text obsahuje hrubé, vulgární a rasistické výrazy, které mohou být urážlivé a nepřijatelné.
Josef Šorm
Autor se s tímto jazykem a vyjadřováním dané postavy nijak neztotožňuje. Celý příběh i daná postava jsou fiktivní a její vyjadřování slouží pouze k podání příběhu a charakterizaci této postavy.
Autor zde nešíří žádnou formu nenávisti ani nepodporuje rasistické myšlenky, názory nebo jednání.
Ze všech míst, které čekal, že Niki navrhne pro schůzku, byla kavárna Kafíčko jednou z těch posledních. Na minimalistických dřevěných židlích seděli turisté, zahledění do svých telefonů, kde si prohlíželi dnešní fotky. Několik párů se mezi sebou tiše bavilo, zatímco větší rodiny většinou seděly mlčky, unavené po chození s dětmi po Kutné Hoře.
Ladislav si klidně do svého americana mléko z obou plastových kalíšků. Chvílemi vyhlédl ke dveřím. Při představě, jak Nikiho svalnatá postava vypracovaná z posilovny a steroidů, dohola ostříhaná hlava, řetězy a kanady patřící na stadion, vstoupí do této útulné rodinné kavárny, se zachvěl. Bylo by mnohem lepší, kdyby byl vybral nějakou hospodu a ne tohle turistické hnízdo.
Čekalo ho však překvapení. Přestože je neměl rád, tentokrát přišlo vhod. Niki Fógl, vyhazovač z baru, fanoušek Sparty, zatčený za výtržnictví a propagaci hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka a Ladislavův informátor, se náhle nenápadně objevil v baseballové čepici, slunečními brýlemi, kostkované košili a téměř čistých džínsech s bílými teniskami. Jeho hromotlucké tělo skrýt nešlo, ale svalnatá postava, tetování i holá hlava byly dobře skryté pod čepicí a nevýraznou šedivou mikinou. Niki měl i dost rozumu na to, aby nechal svou oblíbenou značku Lonsdale ve skříni.
“Co tak koukáš?” zabručel potichu a rychle dosedl na židli. Pohyboval se s nečekanou obratností, navzdory své velké postavě. Židle pod jeho vahou statečně vydržela. Sebral nápojový lístek a přistrčil si ho téměř až k nosu, jakoby měl právě pečlivě zkoumat nějakou šifru a ne si vybírat mezi caffe latte a espressem.
“Vypadáš nervózně.”
“Myslel jsem, že budeš nadšenej, že jsem se s tebou vůbec potkal, a ty máš hned kecy. Já jsem v pohodě.”
“Máš pro mě něco?”
Niki se nenápadně rozhlédl a chvíli mlčel. Poté odložil lístek a sundal si brýle. Olízl si bledé rty, jeho úzké oči provrtávaly Ladislava. Ošíval se.
“Kolik myslíš, že ti toho ještě dlužím, co?”
“Kolik myslíš, že bys dostal?” zněla lakonická odpověď.
Niki s kyselým obličejem mlaskl a opřel se do židle, ruce založené na prsou. Pohledem bloumal po kavárně. Za jiných okolností by dal přednost normální hospodě než téhle hipsterské blbosti, ale výjimečné okolnosti si vyžádaly výjimečná rozhodnutí.
“Tohle je horký, kámo, moc horký.” procedil mezi zuby a znovu zamlaskal s vážným výrazem. Ladislav mu neodpověděl, jen trpělivě vyčkával. Niki v minulosti častokrát přeháněl, tentokrát však zněl jinak. Slyšel v něm skutečné obavy.
“V Praze je to teď horký. Někdo se shání po tom, cos mi poslal. Nějakej kretén prej šlohnul něco, o čem nic netušil. V tom trezoru bylo asi něco, co nevěděl, že krade, a teď se po něm sháněj.”
“Kdo se po něm shání?”
“Je to nějakej hajzl, kterej proklepává všechny známý kluky. Prej ti nejdřív zláme prsty a teprve pak se tě ptá.”
“Znáš ho nebo zná ho někdo od tebe?”
“Nikdo od nás to není, je to někdo z venku.”
Niki si promnul dlaně. Ladislav na něj příliš tlačil a přestával si být jistý, zda-li se mu vůbec ještě vyplácí tu s ním být. Možná že vězení nakonec nebyl tak špatný nápad.
“Máš z něj strach?”
Niki začal srkat domácí limonádu, pohled sklopený dolů. Pivo tu měli, ale ty jejich třešnové patoky ať radši vylejou do zíchoda a ne jemu do sklenice. Na židli se mu nepříjemně sedělo a co chvíli sebou zavrtěl. Cítil, že by měl odsud co nejdříve zmizet a nelíbilo se mu, jak se Ladislav trpělivě tváří. Narozdíl od něj pospíchal, a každá vteřina navíc ho stála nervy. Co kdyby ho někdo přeci jen uviděl, i na tomhle místě. Lidi ho znali, co kdyby to nějaký dobrák někomu vyžvanil, že Niki Fógl, kluk, na kterýho se dá spolehnout, čestnej a poctivej pracant, tu sedí s fízlem a povídá si s ním jakoby nic nad kafíčkem a citrónovou limčou. A ten pitomec se ho ptá, jestli má strach. Blbec jeden, sedí za svým počítačem, hraje si na policajta a dělá kulový. Odkašlal si a pokusil se nasadit ten nejvážnější tichý tón, jaký uměl.
“Slyšel jsem, že jednoho frajera poslal do nemocnice na kapačky. Taky se ale říkalo, že cestou do nemocnice zahnuli do márnice, kde ho už nechali. Nikdo nic neví, a všichni zalezli. Takovéhle prasárny se nedělaj, když sháníš svoje hračky. Zmlátíš cigoše, zmlátíš černou hubu, ale ne naše kluky, zatraceně. To dělaj posraný balkánci, Ukrajinci nebo Rusáci, ne my, my se vždycky domluvíme. Tohle je někdo zvenčí, nějaká podělaná svině.”
Podporučík zakroutil hlavou.
“Pověz mi jednu věc, proč se jeden vás jeden takovejhle strašák vyděsí. Neříkej mi, že jste tolik pokaděný z jednoho namakanýho machra?”
“Protože ten zmrd prej jezdí v černým autě s modrým majáčkem. Takže ho spíš budeš znát ty, jestli to není někdo od vás. Na chlupatýho nikdo z nás nesáhne, to je ti snad jasný. Nejsme cvoci a nejsme na východě.”
“To je vtip?”
“Rád bych, ale jak jsem dostal, tak prodávám. Myslíš, že mám z tohodle radost? Riskuju krk, že tu vůbec s tebou dřepim. Ale nevadí, ono se to nepokadí. Možná vyšvihnu někam na Slovensko, na chvíli, než si to tu sedne. S tím mamrdem se potkávat zbytečně nehodlám, nehodlám se do ničeho namáčet jen kvůli tomu, že mě tu zveš na zmrzku.”
“Ví vůbec někdo, co přesně mělo být v tom trezoru, po kterém se tolik shání?”
“No to právě nikdo neví. Jestli to udělal někdo z našich známejch, tak o tom drží jazyk za zuby. Všichni tvrdí, že ví prd a když něco melou, tak jen samý kecy o ničem. O takovýhle práci bychom většinou věděli, jestli tam bylo zlato nebo kamínky, tak by to muselo jít buď do Košic, nebo rovnou do Amsterdamu, ale nevím o nikom, kdo by měl přímý kontakty. Můj tip by byly spíš Košice a pak dál Minsk nebo rovnou Petrohrad. Jenže o žádným drahým kovu ani bling-blingu se nikde nemluví. Možná tam prostě žádný blejskátka nebyly. Jenže tam bylo něco, co ten parchant zběsile shání. A už je pěkně nas– naštvaný.” opravil se Fógl, když koutkem oka zaregistroval děti u vedlejšího stolu, které ho se zájmem nadšeně poslouchaly a pohoršené výrazy jejich rodičů.
Oba se odmlčeli. Servírka přinesla sparťanskému fanouškovi druhou limonádu. Zamíchal si do ní dva cukry, a netrpělivě točil lžičkou, dokud se všechen nerozpustil.
“Co je?” zavrčel, když viděl Ladislavův znechucený výraz. “Náhodou mi to chutná.” zabručel. “A před tebou to nevadí, ty policajtskej práskači.”
“Brzdi, nebo si naše kámošství ještě rozmyslím.”
“A co by sis jako měl rozmyšlet? Nosím ti dobrý informace, který bys jinak nezískal. Ty nic neriskuješ. Já zatím riskuju všechno, svůj krk, svý kontakty. Co myslíš, že by se mi stalo, kdyby se na mě provalilo, že si tu dávám rande s chlupatým, co? Nikdo se se mnou už nebude bavit ani o počasí, a příště bys mě našel někde v Bubenči na skládce s podřezaným krkem.”
Podporučík smířlivě pokýval hlavou,
“Neboj se. Když by už šlo hodně do tuhého, tak tě z toho vytáhnu. Ale zatím tě ještě potřebuji. A potom, až to všechno skončí, tak se můžeme začít bavit o tvé budoucnosti.”
“Jako že budu taky policajt, jo?” odfrkl si. “Haló, haló, mladá pani, ukradli vám kočičku, tak to hned jedu, abych vás spasil.” předstíral, že položil telefon a zvedl oči v sloup.
“Dej tomu čas. A ještě chvíli pro mě vydrž.”
V tichosti popíjeli, zahloubáni do svých myšlenek. Niki po chvíli ukázal na lísteček, který byl přišpendlený na nástěnce zavěšené vedle vchodu.
“Kdo myslíš, že píše takovéhle blbosti na stěny kaváren?”
Podíval se na vzkaz a sám si ho pro sebe přečetl.
“No, to je jednoduché. To se tu potkal jeden bývalý zloděj, který jednou udělal v životě chybu, ale naštěstí potkal slušného policistu, který místo toho, aby mu zbytečně zničil život, se s ním domluvil na spolupráci. Nyní z toho oba těží, a svět je o něco lepším místem, díky jeho informacím. Oba mohou konat dobro, ten lupič může být na svobodě, zatímco policista může lépe konat svou práci. A na všem tomhle se dohodli právě v téhle kavárně. Měli z toho ohromnou radost a rozhodli se proto navždy zpečetit své přátelství právě tímto symbolickým gestem.”
Niki Fógl hleděl na Ladislava se znechuceným úšklebkem.
“Bylo to tu intergalakticky fantastický! Děkujeme. N+L.” přečetl tiše a pokýval hlavou. “Tvý kecy někdy nechápu. Poslouchej–”
Odkašlal si. V noze pocítil křeč. Celou dobu ji měl zaťatou a nervózně s ní cukal. Prsty měl ztuhlé. Za krkem pocítil studený pot, přestože v kavárně bylo horko. Pro toho policajta byl jen další odpad, a jakmile bude pro něj zbytečný, předhodí ho vlkům a bude mu to jedno. Nevěřil policajtům. Tenhle nebyl žádná výjimka. Bude muset zmizet, někam odjet. Praha začínala být pro něj až příliš horká. Ať jdou všichni k čertu! Neměj strach, to se mu říká, fízlovi podělanýmu, když nemusí nastavovat krk. Nevadí, prostě někam odjede, zmizí, tady mu už pšenka nepokvete. Ladislav tázavě zvedl obočí.
“Co?”
“To je jedno.”
Nastal čas se zase posunout. Kývl na rozloučenou a zvedl se o odchodu.
“Dávej na sebe pozor.” rozloučil se s ním potichu podporučík. To víš, že jo, to je rada nad zlato, idiote jeden. Ty mě s tím tak pomůžeš.
Ladislav pozoroval, jak za Nikim zapadly dveře od kavárny. Niki rád přeháněl, jako vždy. Oskarovi a Izi podá hlášení, ale nebude to tolik dramatizovat jako jeho informátor, který rád přidával na důležitosti všemu, co Ladislavovi říkal.
Možná.