🚙💨 Černý Land Rover, auto jeho zavražděného otce, vyvolává v Mariovi neklid. 😨
💡 Je to však jeho matka, která mu prozrazuje, že jejich setkání není náhodné. 🤔
🗺️ Společně vyrazí do centra vyzvednout jeho přítelkyni a odhalují citlivá témata. 💬
💭 Oba si uvědomují, že potřebují čas a prostor na pochopení minulosti. ⌛
❓ Proč je mezi nimi nevyslovená bariéra a z čeho mají oba strach? 😟
💥 Marie náhle nabourá a vypadá zmateně… 🤯
#LandRover #Napeti #RodinnaTajemstvi #Zmateni #CitliveTema #NahodaNeboOsud #CoSeStalo #Mysteriozni #Prekvapeni #TemnyOdkaz
Při pohledu na černý otcův Land Rover, který na něj čekal před školou, na okamžik ztuhl. Hned si však připomněl, že jeho adoptivní otec je mrtvý, pochovaný. Sám přeci stál na pohřbu u rakve. Viděl, jak je navždy uložen do země. Znamenalo to tedy jediné.
“Co tady děláš, mami?”
“Zuzana mi psala, že má dnes zpoždění, tak jsem se rozhodla, že tě vyzvednu já. A neboj se, vyzvedneme i ji. Chtěla jsem taky se konečně projet v jeho autě. V mém autě,” opravila se.
Mario si prohlédl obrovské SUV, vedle kterého Marie vypadala jako skřítek.
“Nejela jsi v něm dneska poprvé?”
Pokývala hlavou. Tvářila se napůl provinile, napůl pobaveně. Možná tomu jen těžko věřila, stejně jako on. Nasedli do auta a rozjeli se směrem do centra. Jeho matka, které již bylo přes šedesát, vypadala za volantem obrovského auta trochu legračně.
“Psala jsem Zuzaně, že ji nabereme u kongresového centra na Vyšehradě.”
“Tam se dá parkovat?”
“S tímhle můžeme parkovat kdekoliv!” ukázala přenosnou značku invalidy, která ležela pod sklem.
“To dostal od některého z těch svých přátel?”
Pokrčila neurčitě rameny.
“Je mi to jedno. Dneska z toho budeme mít něco my dva, pro změnu.”
“Nemusela si pro mě jezdit, za Zuzkou bych dojel.”
“Chtěla jsem tě mít chvíli pro sebe. Na chvíli tě vidět, promluvit s tebou. Jsi buď pořád pryč, nebo zalezlý ve svém pokoji. Neměli jsme pořádně čas. Všechno to probrat.” Mario se kousl do rtu. Odvrátil tvář, aby hleděl ven a Marie neviděla jeho výraz. Ztuhl, když mu opět vytanuly myšlenky na všechno, co se stalo. “Chtěla jsem mluvit s tebou i s Zuzanou, s vámi oběma. Vím, že si jste blízcí. A že vám na sobě záleží. Ale nechci, abys ses přede mnou jen zavíral. Potřebujeme všechno probrat.”
“Nechci o tom mluvit. Nechci se k tomu vracet.”
Pevně stiskla volant, až jí zbělely klouby na prstech. Chvíli jeli dál mlčky, v tíživém tichu. Měl chuť jí toho tolik říci, ale něco ho zastavovalo. Potřeboval čas, mnohem více času. Chtěl se nadechnout a vše si v klidu promyslet. Tlačila na něj a přestože chápal proč, chtěl se jen na chvíli zastavit. Balancoval na okraji propasti a ona to nechápala. Jak nyní jít dál? V okamžiku, kdy konečně, poprvé ve svém životě měl pocit, že má před sebou vizi, vše se takto změní. Potřeboval čas. I jeho matka potřebovala čas. Možná je dobře, že se všichni tři uvidí.
Marie náhle sebou škubla a prudce vjela na chodník, který byl naštěstí prázdný. Motor auta se skřekem protočil ve vysokých obrátkách, a auto se celé zahoupalo. Mario instinktivně před sebe natáhl ruku a bouchl se o palubní desku. Marie zrychleně oddychovala a s očima vytřeštěnýma hleděla upřeně před sebe. Motor sám zhasnul, jen stěrače, které při nárazu omylem sepla, nyní rychle a kvílivě otíraly suché přední sklo.
“Mami, co se děje?”
Otočila se k němu s polootevřenými ústy, stále s doširoka otevřenýma očima.
“Já –” začala, ale hned se zase odmlčela.
“Co, mami? Co se stalo?”
Nechápavě se na něj dívala a poté pomalu, opatrně se zeptala:
“Kde to jsme?”
V autě bylo slyšet jen pískání guby o sklo a tichý klapot chladnouciho motoru.