Milovníci noiru a tajemných detektivních příběhů s nádechem severské detektivky, tohle je pro vás! 🌌
Octnete se ve stínu temných uliček, kde zlo nikdy nespí. “Temný odkaz” je detektivka-mystery, která vás vtáhne do světa nezodpovězených otázek, nečekaných zvratů a mysteriózních zločinů.
🔍 Prominentní pražský podnikatel a politik Václav Kalous je zavražděn v noci po své narozeninové oslavě. Nadporučík Izabela Gent, je povolána k případu, jehož stopy vedou až do dob komunistické totality. Zatímco se potýká s rozchodem a uzdravením se ze smrtelné nemoci, zaplétá se stále více do tajuplné sítě obestírající případ. Nyní čelí své největší výzvě své detektivní kariéry.
📖 Knihu jsem napsal jako hold trilogii Millennium a HBO seriálu True Detective – Temný případ). A teď hledám 3 šťastné duše (betačtenáře), kteří by ji rádi přečetli (v online formátu) do pátku 6. října a sdíleli se mnou své názory. 🤓
Kromě nahlédnutí pod pokličku téhle temné detektivce se vám též odměním. Budete si moci vybrat 60 minut profesionálního koučinku, kdy si přijdete na vše co potřebujete k sepsání vlastní knihy, scénáře, či kurzu, změnit něco s čím jste nespokojeni ve své tvorbě! 💡🚀 V neposlední řadě, každý koučink je skvělý zážitek, který bychom si měli všichni dopřát.
Pokud se cítíte připraveni stát se součástí této dobrodružné cesty, napište mi na josef@josefsorm.com, nebo jen dejte lajk či komentář, ať se zvýší sledovanost. Těším se na společné dobrodružství do temných koutů “Temného odkazu”! 📝🔍
Slavná hláška od Thomase Edisona říká, že úspěch je 10% inspirace a 90% perspirace (pocení) 💡.
O psaní to platí dvojnásobně.
Na začátku nás motivuje skvělý nápad na psaní 💭, ale udržet si motivaci po celou je zapeklitě těžké. Ve chvílích, kdy nám motivace chybí 😓, je pak třeba se někdy kousnout a prostě psát ✍️.
Motivace se zase vrátí, je k tomu spousta nástrojů 🧰.
Čím více jsem psaní odkládal, tím to pro mě bývalo horší ⏳. Ale stačí jediný krok a můžete se vrátit ke kreativitě 🚀. Začít psát. No a nebo si vezměte k ruce spisovatelského kouče.
Když se vám chybí motivace co psaí, koučovací otázka pro vás je:
Z čeho pramenilo vaše nadšení pro projekt, když jste s ním začínali?
✍️———📚———✒️———💡———👨🏫———🚀
Jsem spisovatelský kouč a pomohu vám sepsat vaši jedinečnou knihu, scénář, nebo kurz. 📚💻🖋️
Společně rozjedeme vaše psaní, zvládneme všechny bloky a zpracujeme záseky. ✍️🔍🚀
Vašemu psaní dáme pořádnou dávku energie a radosti, abyste psali to nejlepší, co ve vás je. 🌟📝💪
Připravíme strategii pro prodej a propagaci, které vás budou bavit a budete se v nich cítit bezpečně. 📈🎯🎉
📚 Temný odkaz: Major, náměstek a temné intriky! Knižní ukázka plná napětí a záhad. 😱🕵️♂️
🔍 “Samozřejmě, že se musel posadit na barovou židli. Byl to jeden z triků, jak mu ukázat, kdo má navrch…” 💺💼
📖 Ponořte se do světa moci, politiky a temných intrik v knize “Temný odkaz”. Proč chce Raiman ukončit vyšetřování a proč na něj tlačí ministerský náměstek? 🤔 Kdo měl zájem na smrti Kalouse a proč nemá být pravda odhalena? 🕵️♂️🔎
Nechte se vtáhnout do příběhu plného tajemství a nebezpečí. 🌟📚
Samozřejmě, že se musel posadit na barovou židli. Byl to jeden z triků, jak mu ukázat, kdo má navrch. Tahle nová generace jemně oholených, navoněných a vyšponovaných arogantních frajerů ho rozčilovala. Každý z nich měl papínka podnikatele, jehož peníze je protáhly přes práva nebo ekonomku. Dostali titul a kontakty prakticky už v porodnici. Nemuseli se nikdy snažit, jejich největší starostí bylo, kdo má dražší hodinky a který bordel má ty nejlepší holky a nejlepší koks. Nikdy si nemuseli špinit své pečlivě vymanikúrované ruce. Nikdy nezažili tvrdý boj o své místo, nikdy nemuseli mít strach, že je někdo ohrozí. Byla to banda budižkničemů, kteří očekávali, že na vše mají právo a že vše jim patří.
Život před Sameťákem nebyl snadný, ale alespoň měl jasná pravidla. Dělaly se mejdany, chlastalo se, šňupal se perník, ale každý měl své místo a všichni museli hrát podle jedněch pravidel. I synátor generálního tajemníka si nemohl myslet, že nepotřebuje kámoše. Dneska byla ale doba jiná. Místo strany teď vládnou prachy. Když máš dost love, nepotřebuješ ani ty kámoše. Kdyby tak mohl tohodle spratka vzít na faru a ukázat mu, jak se dělal byznys před třiceti lety.
“Z čeho máš tak dobrou náladu?” Muž s nagelovanými černými vlasy, hedvábnou košilí, sakem a hodinkami značky Breitling si ho znudeně přejel očima. Popíjel skotskou na ledu a nevypadal, že by to byla jeho první.
“Přemýšlím o nadcházející kampani starého.” odvětil s předstíraným úsměvem Raiman a nemotorně se vytáhl na židli. Barman mu přinesl pivo s oříšky. Měl hlad a chtěl zůstat bystrý. Na whisky a slivovici bude ještě času dost. Nyní potřebuje čistou hlavu.
“Volby tě nemusí zajímat. Alespoň zatím. Ty můžou trápit nás.”
“Možná že jo, možná že ne. Kolik konin ještě musíte udělat, aby vás konečně vyšoupli?”
Náměstek ministra si bezostyšně zapálil cigaretu a popel odklepal do prázdné skleničky. Několik hostů se na něj pohoršeně otočilo, ale žádný z číšníků se na něj ani nepodíval. Znali ho.
“Sleduješ preference?”
“Samozřejmě.”
“Tak věz, že je schválně držíme dole. Ty reálné jsou o dva body výše, ale budeme se raději tvářit, že vedeme jen trochu. Takže můžeš být v klidu a hlavně si všechno hlídat u sebe. Proto tu dneska taky jsi. Tenhle bordel kolem toho Kalouse tu otravuje už dlouho. Starej a lidi kolme něj nechtějí, aby se do toho šťouralo a už vůbec ne před volbama.”
“V tom případě tě mohu uklidnit, že vše je zavřený a teď to už půjde jen k odkladu.”
“Odkladu? A co investigativní novináři? Jestli se toho chytne nějaký usmrkaný blbeček, který má vlhký sny o Pulitzerovi, tak to jde za tebou.”
Major zavrtěl hlavou a klidně se napil.
“Jsi strašný plašan. Ty i ta vaše parta kolem starýho. Myslíte si, že všechno jde hned, snadno a zadarmo.” Muž si odfrkl. “Víš dobře, že takové cápky, jako jsi ty, může najít na každém rohu? Stačí, když se jenom ukákne a deset kluků se mu nabídne, že mu zadek vylížou. Myslíš si, že jsi machr, ale nejsi. Lidi jako já potřebujete a ty obzvlášť. Nemysli si, já si vždycky proklepnu, s kým dělám kšefty.” Náměstkovy oči se viditelně rozšířily. Mlčky se zvedl k odchodu a ještě varovně na majora zamával ukazováčkem.
“Na tvém místě bych se ujistil, že se do toho nikdo nebude cpát. Protože jestli jo, starýmu bude jedno, kolikrát jste spolu hráli golf, od válu půjdeš tak či tak.”
Major Raiman se ušklíbl a otočil se k němu zády.
“Vodku.” zavrčel na barmana. Noc byla ještě mladá.
📚🚀 Psaní knihy, scénáře nebo tvorba kurzu je dlouhá cesta plná výzev. 🗺️ Často zažijeme propady a ztratíme motivaci, ale to je zcela normální! Je to naprosto běžná součást tvůrčího procesu. Není s námi nic špatně. Každý spisovatel nebo tvůrce narazí na překážky na cestě ke svému cíli.
Klíčové je, abychom se vždy vrátili k našemu původnímu záměru a neztratili ho ze zřetele. 💪 Jednoduchým tipem tak je, když zažijete propad, zastavte se na chvíli, udělejte si malou přestávku a vzpomeňte si na svůj původní záměr. Načerpejte novou inspiraci a hlavně si připomeňte, proč to děláte. 🌱 Možná se projděte v přírodě, poslechněte si oblíbenou hudby nebo si i zameditujte.
Vězte, že i v těch nejtěžších chvílích jste na správné cestě. Důležité je mít věrnost svému vlastnímu záměru a nenechat se odradit. 🎯 Trpělivost a důvěra ve svůj tvůrčí proces. 💫
Spisovatelská koučovací otázka: “Co je ten hlavní důvod, proč tuto knihu, scénář nebo kurz chci napsat?” 🤔
Ať váš důvod zůstane vždy jako vaše vodítko na cestě za úspěchem.
Při pohledu na černý otcův Land Rover, který na něj čekal před školou, na okamžik ztuhl. Hned si však připomněl, že jeho adoptivní otec je mrtvý, pochovaný. Sám přeci stál na pohřbu u rakve. Viděl, jak je navždy uložen do země. Znamenalo to tedy jediné.
“Co tady děláš, mami?”
“Zuzana mi psala, že má dnes zpoždění, tak jsem se rozhodla, že tě vyzvednu já. A neboj se, vyzvedneme i ji. Chtěla jsem taky se konečně projet v jeho autě. V mém autě,” opravila se.
Mario si prohlédl obrovské SUV, vedle kterého Marie vypadala jako skřítek.
“Nejela jsi v něm dneska poprvé?”
Pokývala hlavou. Tvářila se napůl provinile, napůl pobaveně. Možná tomu jen těžko věřila, stejně jako on. Nasedli do auta a rozjeli se směrem do centra. Jeho matka, které již bylo přes šedesát, vypadala za volantem obrovského auta trochu legračně.
“Psala jsem Zuzaně, že ji nabereme u kongresového centra na Vyšehradě.”
“Tam se dá parkovat?”
“S tímhle můžeme parkovat kdekoliv!” ukázala přenosnou značku invalidy, která ležela pod sklem.
“To dostal od některého z těch svých přátel?”
Pokrčila neurčitě rameny.
“Je mi to jedno. Dneska z toho budeme mít něco my dva, pro změnu.”
“Nemusela si pro mě jezdit, za Zuzkou bych dojel.”
“Chtěla jsem tě mít chvíli pro sebe. Na chvíli tě vidět, promluvit s tebou. Jsi buď pořád pryč, nebo zalezlý ve svém pokoji. Neměli jsme pořádně čas. Všechno to probrat.” Mario se kousl do rtu. Odvrátil tvář, aby hleděl ven a Marie neviděla jeho výraz. Ztuhl, když mu opět vytanuly myšlenky na všechno, co se stalo. “Chtěla jsem mluvit s tebou i s Zuzanou, s vámi oběma. Vím, že si jste blízcí. A že vám na sobě záleží. Ale nechci, abys ses přede mnou jen zavíral. Potřebujeme všechno probrat.”
“Nechci o tom mluvit. Nechci se k tomu vracet.”
Pevně stiskla volant, až jí zbělely klouby na prstech. Chvíli jeli dál mlčky, v tíživém tichu. Měl chuť jí toho tolik říci, ale něco ho zastavovalo. Potřeboval čas, mnohem více času. Chtěl se nadechnout a vše si v klidu promyslet. Tlačila na něj a přestože chápal proč, chtěl se jen na chvíli zastavit. Balancoval na okraji propasti a ona to nechápala. Jak nyní jít dál? V okamžiku, kdy konečně, poprvé ve svém životě měl pocit, že má před sebou vizi, vše se takto změní. Potřeboval čas. I jeho matka potřebovala čas. Možná je dobře, že se všichni tři uvidí.
Marie náhle sebou škubla a prudce vjela na chodník, který byl naštěstí prázdný. Motor auta se skřekem protočil ve vysokých obrátkách, a auto se celé zahoupalo. Mario instinktivně před sebe natáhl ruku a bouchl se o palubní desku. Marie zrychleně oddychovala a s očima vytřeštěnýma hleděla upřeně před sebe. Motor sám zhasnul, jen stěrače, které při nárazu omylem sepla, nyní rychle a kvílivě otíraly suché přední sklo.
“Mami, co se děje?”
Otočila se k němu s polootevřenými ústy, stále s doširoka otevřenýma očima.
“Já –” začala, ale hned se zase odmlčela.
“Co, mami? Co se stalo?”
Nechápavě se na něj dívala a poté pomalu, opatrně se zeptala:
“Kde to jsme?”
V autě bylo slyšet jen pískání guby o sklo a tichý klapot chladnouciho motoru.
Prodávat své služby, svou knihu, nabízet svůj scénář, nebo svůj kurz je osobní. Když nás odmítne zákazník v práci, jsme na to (při troše štěstí) trénování a třeba i zvyklí. A možná jsme i na takové pozici, kdy se s odmítnutím téměř nesetkáváme. 😊💼📚
Pokud ale jdeme “s kůží na trh” a nabízíme něco ze sebe, každé odmítnutí, každé ignorování může být velmi bolestivé. Je těžké si to nebrat osobně, vždyť se jedná o něco přímo z nás. 💔🙁
Osobně jsem se s tím potýkal (a potýkám dodnes). 🙋♂️💭
Nejvíce mi pomohly dvě věci: ukotvit se v tom, proč to skutečně dělám a že se nesnažím nic prodávat, ale hledat ty, kterým má kniha, služba, scénář, nebo kurz může doopravdy pomoci. Ne tedy prodej za každou cenu, ne tlačit marketing, ale hledání těch, pro které má služba, či produkt jsou užitečné. 🎯🌟📈
S nabízením knihy se to má stejně. Nabízení je fajn pro ty, kteří z toho mohou těžit. Nebudu proto předpokládat, že všichni mají rádi právě to, co píši. Ale někde tam jsou čtenáři, kteří by si mou knihu mohli užít. 📖🌈📚
Právě ty budu hledat! 🕵️♀️💪💫🔎
Koučovací otázky pro vás v takové situaci mohou být:
Jakou emoci cítíš, když někdo odmítne tvou knihu, scénář, nebo kurz? 😔💔
Z jakého přesvědčení tato emoce vyplívá? 🤔💭
✍️———📚———✒️———💡———👨🏫———🚀
Jsem spisovatelský kouč a pomohu vám sepsat vaši jedinečnou knihu, scénář, nebo kurz. 📚💻🖋️
Společně rozjedeme vaše psaní, zvládneme všechny bloky a zpracujeme záseky. ✍️🔍🚀
Vašemu psaní dáme pořádnou dávku energie a radosti, abyste psali to nejlepší, co ve vás je. 🌟📝💪
Připravíme strategii pro prodej a propagaci, které vás budou bavit a budete se v nich cítit bezpečně. 📈🎯🎉
Je však důležité si je pečlivě promyslet, než se vrhneme do nového projektu. Ideální varianta je si zapsat. 📝📚 Poté počkejte den, dva, týden nebo i měsíc a poté si řekněte, jestli se vám opravdu tolik líbí.
Velká díla potřebují čas, prostor a hlavně konzistenci. Takže až přijde nový nápad, dejme mu šanci, ale počkejme a zvažme, zda skutečně nastal čas opustit starý projekt – knihu, scénář nebo kurz – před dokončením, abychom se rovnou nevěnovali novému impulsu. 👩💻💭
📓⏳Mohli bychom také skončit se spoustou rozepsaných knih a projektů bez jediného kloudného výsledku.💡💭
💡 Tip: Vytvořte si nápady do zápisníku a dejte jim čas dozrát, než se na ně plně soustředíte. 📓⏳
🤔💻Spisovatelská koučovací otázka: Pokud máte chuť opustit rozdělaný projekt pro nový, co vás na původním tolik motivovalo, že jste se do něj pustili? 🤔💭
Poslat své dílo do světa a čekat na reakce jsou někdy pěkné nervy. Kritika může přijít a někdy přijde určitě 🤔. Pokud se z ní dá učit, pak skvělé, pokud nedá, tak je nejlepší ji ignorovat. Každý máme svůj vkus a názor. Všichni, i nejlepší spisovatelé občas narážejí na kritiku. 💪
Potřebujeme být otevření novým nápadům, ale zároveň zůstat věrni svému osobitému stylu. 😊
📝🚀 A teď koučovací otázka: Jak se cítíte, když dostanete kritiku svého psaní?
🌳🏃♀️ Tápající duše se mezi stromy ztrácí… Hlad a vyčerpání jí dýchají na záda, zdá se, že brzy nebude mít kam utéct.
🤔 Co ji donutilo k tak zoufalému útěku? A koho se tolik obává?
🕵️♀️ Její osud je podivně provázán s Kalousem, který byl před třinácti lety zavražděn… Co za tajemství se za tímto spojením skrývá? Minulost skrývá temné záhady, které nemají být odhaleny…
📖 Připojte se k napínavému dobrodružství a odhalte šokující pravdy v knize “Temný odkaz”. 📚😱
Když vyčerpaná doklopýtala k silnici, neměla žádný plán. V zázrak nedoufala. Pomalu se začala smiřovat s tím, že bude muset přestat se schovávat. Že bude muset riskovat. Protože nadcházející zimu nemůže zvládnout. Již nyní byla na pokraji sil.
Někdy se jí motala hlava a před očima jí lítaly mžitky z vyčerpání, hladu, křečí, z všudypřítomného strachu, obavy z nejisté budoucnosti, z temných vzpomínek, které se vynořovaly znenadání z nejhlubších koutů její mysli. V noci se budila z nočních můr, které přicházely noc co noc, jen aby si vždy připomněla, že je již minulost a že se jí podařilo uniknout. Že její osud je jiný než ostatních.
Ona přežila.
Dlouho se neodvažovala kdekoliv ukázat. Oblečení ukradla ze sušáku nějaké ženě. Nejdříve chvíli chodila ve starých pantoflích, které našla u popelnice, než našla o něco lepší boty v kontejneru pro odložené oblečení. Tam našla také bundu a spodní prádlo, které byly pro ni jako dar z nebes.
Nejvíce jí trápil nedostatek vody a jídla. Neodvažovala se jít do města. Neměla samozřejmě žádné peníze a navíc vypadala zuboženě, jako nějaká tulačka, co utekla z domova. Někdo by na ni mohl zavolat policii a oni by ji našli. Musela se dostat pryč, někam daleko, kam na ni nemohli narazit.
Vody se většinou napila z potoka nebo jezírka. Chvíli se snažila najít něco v lese, ale na lesní ovoce už bylo dávno pozdě. Když našla nějakou opuštěnou chatu nebo obydlí na samotě, byly zamčené a dovnitř se neodvažovala dovnitř vloupat. Hlad byl však neúprosný. Musela si dodat odvahy. Nakonec našla letní chatu, jejíž okna nebyla zavřená na okenice. Opatrně rozbila sklo a vplížila se dovnitř. Ve spíži našla špagety, rajčatové a fazolové konzervy, zavařené marmelády s prošlou trvanlivostí, sklenici medu, suchary a sušenky. Snědla vše co mohla a zbytek vzala sebou. Po chvíli hledání našla i otvírák na konzervy. Neuvažovala, že by si těstoviny ohřála. Nechtěla riskovat, že by ji objevili. Raději je sní suché, nebo si je rozmočí ve studené vodě.
Nesměli ji najít. Byla si jistá, že po ní pátrají. Potřebovala pokračovat. Dál od nich, co nejdál, jak to šlo.
Šla dál přes lesy a pole, po lesních a cyklistických cestičkách. Noci bývaly nejhorší. Neměla přesný plán, jen ji hnala zoufalá snaha dostat se co nejdál. Vyčerpanost ji však zmáhala a neustálý hlad a žízeň ji srážely na kolena. Obávala se, že brzy bude muset opět najít další zdroj potravy.
Ani si nevšimla, že stojí na okraji staré, opuštěné asfaltky. Nevěděla, jak se tam dostala. Z vyčerpání se jí točila hlava. S rachotem a syčením před ní náhle zastavilo staré, oprýskané, rezavé nákladní auto. Řidič musel nešťastně zahnout, protože silnice byla plná děr a výmolů a vedla bůhvíkam. Stočil okénko dolů a vousatou hlavou na ni kývnul.
“Jsi v pořádku?” Jeho hlas byl hluboký, jemný a vlídný. Zavrtěla hlavou. Vousáč vzal z auta deku a obtočil ji kolem ní. Voněla po dýmkovém tabáku. Než se stačila zastavit, po tvářích se jí začaly kutálet velké, horké slzy. Nevěděla, proč pláče. Vyčerpáním? Studem? Únavou? Nebo že slyšela laskavé slovo? Nepamatovala si, kdy na ni někdo naposledy promluvil jinak, než jako na kus starého hadru. Nebo to bylo jeho laskavé gesto?
Něco jí říkal a na něco se jí ptal, ale nerozuměla mu. Slyšela jen jeho milý, neohrabaně konejšivý hlas. Když se jí jemně dotkl, ucukla, ale když viděla, že ji nechává, uvolnila se. Pohlédla do jeho hlubokých, temných očí. Neznala ho. Nemohla mu důvěřovat. Byla však příliš vyčerpaná na to, aby někam dál utíkala. Cítila, jak se celá klepe.
Nechala se od něj obejmout a vzlykala mu do náručí. Cítila jeho bradu, jak se dotýká jejích vlasů při objetí. Neměla sílu ani chuť se bránit. Byla u konce sil a nemohl dál. On se odmlčel. Jen ji držel, pevně, silně, s pochopením a něhou, jako by to byl její otec a ona jeho ztracená dcera.
Jemně se k ní sklonil a vzal ji za ramena. Zeptal se jí, zda-li ji může někam odvézt. Pokrčila rameny. Opatrně ji vzal do náručí a posadil vedle sebe v autě. Dal jí svoji svačinu, chléb s máslem a okurkou a termosku s teplým čajem. Hltavě vše snědla. Mlčky ji pozoroval a po chvíli nastartoval. Chvíli na ni mluvil, než si všiml, že dívka spí. Tvrdým, klidným, hlubokým spánkem.
Co si s ní počne, nevěděl. Předat ji policii nebo úřadům může vždycky. Jestli ale utekla z domova, tak její rodiče nebyli zrovna mistři ve výchově. Systém také fungoval, protože kdyby fungoval, nikdy by nedovolil, aby takhle skončila. Potřebuje čas, než jí zase předhodí vlkům. Počká, až se probudí a zjistí, co dělala uprostřed lesa, na sobě oblečení, které evidentně není její, proč je vyhublá a celá poškrábaná. A proč sebou ve spaní háže a zoufale křičí. Vždyť té holce nemohlo být víc jak třináct let, zatraceně!
