🔍 Zatímco Izabela 🕵️♀️ věnuje svůj čas vyšetřování brutální vraždy, její dcera Ester 🚗 odjíždí se svým otcem do malebných hor.
🤞 Johann doufá, že stráví s dcerou nezapomenutelné chvíle, avšak myšlenky na Izi ho neustále provázejí. Prožívá vnitřní rozpor mezi touhou zachránit jejich vztah ❤️ a strachem, že už je vše navždy ztraceno. 😔
💡 Zatímco Izi pátrá po pravdě za záhadnou vraždou 🔎, Johann pátrá po pravdě o jejich vztahu. Odhalení pravdy může být bolestivé 😢, ale možná je to ta jediná cesta. 🛤️
Pomalu otevřel oči a pohlédl na prázdné místo na posteli vedle sebe. Ze sousedního pokoje přes pootevřené dveře se ozývalo její tiché, rytmické chrápání. Tiše vyklouzl, aby ji nevzbudil, a zavřel za sebou. Hleděl na pohoří a kopce, zelené louky plné lučních květin a blankytně modré nebe. Z terasy byl impozantní výhled do krajiny, který ve většině lidí vzbuzoval mír, klid a pocit štěstí. V něm však ne.
Muž v bílém županu si připravil kávu a přemýšlel o nadcházejících dnech. Následující dva týdny měly být plné odpočinku a pohody, radosti, že může trávit čas s ní. Bylo by fajn na chvíli zapomenout na všechny ty měsíce nejistých telefonátů, tichých hádek s její matkou, okamžiků, kdy ani jeden nechtěli nic říci, protože již padlo příliš mnoho slov, která nešla vzít zpět. Proč se museli neustále zraňovat? Proč se nedokázali zastavit a říct si doopravdy, co k sobě cítí? Možná si to jen namlouval. Možná se pletl. Možná, že ona k se již dávno posunula. Jejich dcera je možná jediné, co je nyní spojuje.
Když vylezla z postele, rychle se na ni usmál, aby neviděla jeho smutek. Nemělo smysl ji tahat do jeho emocí. Byl už dost starý na to, aby na ni ještě házel své vlastní chmury. Jakoby jich ona neměla už sama dost.
Ester si od něj vzala šálek kávy. Neprotestoval. Brzy jí bude patnáct. Bude šťastný, když mu bude ještě v příštích pár letech natolik důvěřovat, že se mu svěří se svými starostmi ohledně starších kluků. Proč by ji teď vykládal o tom, že na kávu je moc mladá. Přednáška na dovolené po ránu, to není sen žádného teenagera. A ani rodiče, když se to tak vezme. Stejně by si dělala sama, co chce. Raději ať s ní má hezký vztah, z trochy kofeinu navíc se nikdo nezblázní. Stejně ve škole pijou určitě tý sladké limonády, které se stokrát horší. Takže jedna káva je vlastně ještě v pohodě.
“Nedáš si to na Facebook?”
“Facebook je pro učitelky a důchodce, já jsem na insta, tati.” Její tón jasně dával najevo, co si myslí o tom, že mu to vůbec musí vysvětlovat.
“A to já si to tam zas dám.” objal ji kolem ramen a zazubil se do objektivu. Na tváři se jí vykouzlil široký úsměv, který pak ale pomalu vyhasl. Pamatoval si, že se takto usmívala i bez toho, že by pózovala pro fotky. Kdysi se takhle vesele a upřímně usmívala skoro pořád. Před tím vším. Nebo byla prostě jen starší a on si idealizuje jejich minulost?
“Co bys chtěla dneska podniknout jako první?”
“Můžeme jít klidně do bazénu na hotelu.”
“Do bazénu? Když tu máš takovou nádheru?” řekl s přehranou rozčarovaností a obloukem přejel pohoří.
“Když tu s náma není máma, tak nemusíme nikam chodit, ne?”
Sklopil ruce a zdrženlivě pokýval hlavou. Hodila mu trochu návnadu, ale on se na ni nehodlal chytit. Ať byla Izi jakákoliv, oba se pečlivě snažili, aby toho druhého před Ester neočerňovali ani o sobě nemluvili s despektem. Alespoň na něčem se dokázali dohodnout. Prohrábl si vlasy a posadil se k ní bokem. Její matka byla ta, co je vždycky hnala do akce a na výlety. On sám měl vždy potíže výlety vymýšlet a nešlo mu to. Pomalu upíjel kávu a kochal se výhledem. Jeho dcera se zahloubala do obrazovky svého telefonu a po očku ho sledovala. Pak jej zase odložila a zpříma na něj pohlédla.
“Tak proč ne, můžeme nakonec někam vyrazit.”
“To je v pořádku, Es. Když se ti nikam nechce, nemusíme. Můžeme se tu pěkně poflakovat a odpočívat. Číst si.” otočil se k ní a v legraci na ni protáhl obličej. Když řekl slovo ‘číst’, pokývala hlavou s netečným výrazem, našpulenými rty a vykulila na něj oči. Bylo jasné, co si o tom myslí. Rychle proto pokračoval. “Nebo jen koukat na seriály, když budeš chtít.”
“Na jaké? Na tvé, nebo mé? Na ty mé, jo?” rychle ze sebe vystřelila a zamrkala na něj. Její drobné, krásně bílé zuby se na něj zaleskly v čtveráckém úsměvu.
“Ty jsi vyděračka!” Pobaveně se zasmál a zakroutil hlavou.
“Já vím, že tě stejně přemluvím.” dodala dospěláckým tónem s povzdechem, který si nezadal s hlasem paní učitelky na prvním stupni základní školy, určeným pro nezbedné děti.
Spokojeně se zachechtal. Proč ne, koneckonců. Alespoň zjistí, na co se vlastně jeho náctiletá dcera v poslední době dívá. Dlouho měla období, kdy sledovala dětské věci souběžně s pubertálními pořady o vztazích, líčení se a všem možném. Jásavé barvy a ukřičení mladí herci, kteří vše spolu dramaticky probírali, ho vždy odradili od hlubší pozornosti.
Teď má možnost si konečně užít čas se svou dcerou, která mu přeci tolik chyběla. Budou ležet na posteli a koukat na notebook. A proč by ne? Objednají si jídlo na pokoj. A zmrzlinu. Kyblík zmrzliny pro každého. Ester možná nebude chtít. Možná, že už řeší svoji postavu. Raději se jí nebude ptát, aby si nemyslela, že na ni tlačí. Izi to občas dělávala, a Johann vždy cítil, jak je to Ester nepříjemné.
Izi.
“Tati, jsi v pohodě?”
“Jasně, ty má prdino.”
Obrátila oči v sloup a ušklíbla se.
“Ježiš tati, nebuď trapnej!”
Vyskočil a s předstíraným vztekem ji pevně sevřel do náručí. Protestovala, ale ne příliš. Políbil ji na temeno, do jejích vlasů. Nepamatoval si, kdy ji takhle naposledy objal. Když byla ještě miminko, malá, miloval ji chovat v náručí. Zdálo se mu to jako věčnost, jako jiný svět. Kdykoli se zahleděl do jejích modrých kulatých očí, ať byl rozčílený jakkoliv, vztek z něj vždy hned vyprchal.
Odtáhla se od něj a začala znovu brouzdat na telefonu.
“Je fajn, že jsme spolu.” usmál se na ni. Pokývala hlavou, aniž by zvedla tvář od obrazovky.
“Už víš, kdy budeš s náma zase bydlet?”
Zavrtěl hlavou.
“Se ti po nás stýská, co?” Bylo by raději, kdyby to říkala jemně a něžně a ne s pubertální necitlivostí, jak to uměla. Zamrkal a spolkl ostrá slova, která se mu drala na jazyk. Přece na sobě nenechá nic znát. Koneckonců, Ester za to nemůže. Možná, že za její ostrostí a sarkasmem se skrývá její vlastní nejistota a bolest.
Izi, jeho milovaná Izi, do které se zamiloval na první pohled a od té doby ji už nikdy nepřestal milovat. Jak to s ní jen mohl zpackat? Co udělal špatně? Izi byla jedinečná, až ho to někdy zaskočilo. Pokaždé, kdy už měl pocit, že ji zná, vždycky ho něčím překvapila. Věděl, že nikdy nebude jen jeho. Izi byla vždycky hlavně svá, sama sebou. To on byl vždycky ten, kdo si neuměl bez ní představit život. Byl si zcela jistý, že ona by bez něj svůj život zvládla. Nyní si to už nemusel představovat. Nyní to viděl na vlastní oči. Izi ho nepotřebovala.
“Mrkneme se, jaké nové seriály teda mají?” Než stačil odpovědět, už měla jeho notebook otevřený a procházela nekonečnou nabídku seriálů.
Ještě jednou si prohlédl krajinu a zhluboka se nadechl. Má čas. Na výlet půjdou zítra. Dnes to mohou proflákat. Jeho dovolená právě začínala.
🌟 Příběh o vrtkavém spojenectví, zradě a riskantním dobrodružství! V kavárně Kafíčko se setkávají dvě odlišné duše – Niki Fógl, vyhazovač, a Ladislav, podporučík policie.
🔍 Pátrání po obsahu vykradeného trezoru vede k další záhadě, a jejich spolupráce je na křižovatce. Niki riskuje všechno, aby pomohl, ale čím více se zaplétá do situace, tuší, že bude muset zmizet.
Varování: Následující text obsahuje hrubé, vulgární a rasistické výrazy, které mohou být urážlivé a nepřijatelné.
Autor se s tímto jazykem a vyjadřováním dané postavy nijak neztotožňuje. Celý příběh i daná postava jsou fiktivní a její vyjadřování slouží pouze k podání příběhu a charakterizaci této postavy.
Autor zde nešíří žádnou formu nenávisti ani nepodporuje rasistické myšlenky, názory nebo jednání.
Josef Šorm
Ze všech míst, které čekal, že Niki navrhne pro schůzku, byla kavárna Kafíčko jednou z těch posledních. Na minimalistických dřevěných židlích seděli turisté, zahledění do svých telefonů, kde si prohlíželi dnešní fotky. Několik párů se mezi sebou tiše bavilo, zatímco větší rodiny většinou seděly mlčky, unavené po chození s dětmi po Kutné Hoře.
Ladislav si klidně do svého americana mléko z obou plastových kalíšků. Chvílemi vyhlédl ke dveřím. Při představě, jak Nikiho svalnatá postava vypracovaná z posilovny a steroidů, dohola ostříhaná hlava, řetězy a kanady patřící na stadion, vstoupí do této útulné rodinné kavárny, se zachvěl. Bylo by mnohem lepší, kdyby byl vybral nějakou hospodu a ne tohle turistické hnízdo.
Čekalo ho však překvapení. Přestože je neměl rád, tentokrát přišlo vhod. Niki Fógl, vyhazovač z baru, fanoušek Sparty, zatčený za výtržnictví a propagaci hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka a Ladislavův informátor, se náhle nenápadně objevil v baseballové čepici, slunečními brýlemi, kostkované košili a téměř čistých džínsech s bílými teniskami. Jeho hromotlucké tělo skrýt nešlo, ale svalnatá postava, tetování i holá hlava byly dobře skryté pod čepicí a nevýraznou šedivou mikinou. Niki měl i dost rozumu na to, aby nechal svou oblíbenou značku Lonsdale ve skříni.
“Co tak koukáš?” zabručel potichu a rychle dosedl na židli. Pohyboval se s nečekanou obratností, navzdory své velké postavě. Židle pod jeho vahou statečně vydržela. Sebral nápojový lístek a přistrčil si ho téměř až k nosu, jakoby měl právě pečlivě zkoumat nějakou šifru a ne si vybírat mezi caffe latte a espressem.
“Vypadáš nervózně.”
“Myslel jsem, že budeš nadšenej, že jsem se s tebou vůbec potkal, a ty máš hned kecy. Já jsem v pohodě.”
“Máš pro mě něco?”
Niki se nenápadně rozhlédl a chvíli mlčel. Poté odložil lístek a sundal si brýle. Olízl si bledé rty, jeho úzké oči provrtávaly Ladislava. Ošíval se.
“Kolik myslíš, že ti toho ještě dlužím, co?”
“Kolik myslíš, že bys dostal?” zněla lakonická odpověď.
Niki s kyselým obličejem mlaskl a opřel se do židle, ruce založené na prsou. Pohledem bloumal po kavárně. Za jiných okolností by dal přednost normální hospodě než téhle hipsterské blbosti, ale výjimečné okolnosti si vyžádaly výjimečná rozhodnutí.
“Tohle je horký, kámo, moc horký.” procedil mezi zuby a znovu zamlaskal s vážným výrazem. Ladislav mu neodpověděl, jen trpělivě vyčkával. Niki v minulosti častokrát přeháněl, tentokrát však zněl jinak. Slyšel v něm skutečné obavy.
“V Praze je to teď horký. Někdo se shání po tom, cos mi poslal. Nějakej kretén prej šlohnul něco, o čem nic netušil. V tom trezoru bylo asi něco, co nevěděl, že krade, a teď se po něm sháněj.”
“Kdo se po něm shání?”
“Je to nějakej hajzl, kterej proklepává všechny známý kluky. Prej ti nejdřív zláme prsty a teprve pak se tě ptá.”
“Znáš ho nebo zná ho někdo od tebe?”
“Nikdo od nás to není, je to někdo z venku.”
Niki si promnul dlaně. Ladislav na něj příliš tlačil a přestával si být jistý, zda-li se mu vůbec ještě vyplácí tu s ním být. Možná že vězení nakonec nebyl tak špatný nápad.
“Máš z něj strach?”
Niki začal srkat domácí limonádu, pohled sklopený dolů. Pivo tu měli, ale ty jejich třešnové patoky ať radši vylejou do zíchoda a ne jemu do sklenice. Na židli se mu nepříjemně sedělo a co chvíli sebou zavrtěl. Cítil, že by měl odsud co nejdříve zmizet a nelíbilo se mu, jak se Ladislav trpělivě tváří. Narozdíl od něj pospíchal, a každá vteřina navíc ho stála nervy. Co kdyby ho někdo přeci jen uviděl, i na tomhle místě. Lidi ho znali, co kdyby to nějaký dobrák někomu vyžvanil, že Niki Fógl, kluk, na kterýho se dá spolehnout, čestnej a poctivej pracant, tu sedí s fízlem a povídá si s ním jakoby nic nad kafíčkem a citrónovou limčou. A ten pitomec se ho ptá, jestli má strach. Blbec jeden, sedí za svým počítačem, hraje si na policajta a dělá kulový. Odkašlal si a pokusil se nasadit ten nejvážnější tichý tón, jaký uměl.
“Slyšel jsem, že jednoho frajera poslal do nemocnice na kapačky. Taky se ale říkalo, že cestou do nemocnice zahnuli do márnice, kde ho už nechali. Nikdo nic neví, a všichni zalezli. Takovéhle prasárny se nedělaj, když sháníš svoje hračky. Zmlátíš cigoše, zmlátíš černou hubu, ale ne naše kluky, zatraceně. To dělaj posraný balkánci, Ukrajinci nebo Rusáci, ne my, my se vždycky domluvíme. Tohle je někdo zvenčí, nějaká podělaná svině.”
Podporučík zakroutil hlavou.
“Pověz mi jednu věc, proč se jeden vás jeden takovejhle strašák vyděsí. Neříkej mi, že jste tolik pokaděný z jednoho namakanýho machra?”
“Protože ten zmrd prej jezdí v černým autě s modrým majáčkem. Takže ho spíš budeš znát ty, jestli to není někdo od vás. Na chlupatýho nikdo z nás nesáhne, to je ti snad jasný. Nejsme cvoci a nejsme na východě.”
“To je vtip?”
“Rád bych, ale jak jsem dostal, tak prodávám. Myslíš, že mám z tohodle radost? Riskuju krk, že tu vůbec s tebou dřepim. Ale nevadí, ono se to nepokadí. Možná vyšvihnu někam na Slovensko, na chvíli, než si to tu sedne. S tím mamrdem se potkávat zbytečně nehodlám, nehodlám se do ničeho namáčet jen kvůli tomu, že mě tu zveš na zmrzku.”
“Ví vůbec někdo, co přesně mělo být v tom trezoru, po kterém se tolik shání?”
“No to právě nikdo neví. Jestli to udělal někdo z našich známejch, tak o tom drží jazyk za zuby. Všichni tvrdí, že ví prd a když něco melou, tak jen samý kecy o ničem. O takovýhle práci bychom většinou věděli, jestli tam bylo zlato nebo kamínky, tak by to muselo jít buď do Košic, nebo rovnou do Amsterdamu, ale nevím o nikom, kdo by měl přímý kontakty. Můj tip by byly spíš Košice a pak dál Minsk nebo rovnou Petrohrad. Jenže o žádným drahým kovu ani bling-blingu se nikde nemluví. Možná tam prostě žádný blejskátka nebyly. Jenže tam bylo něco, co ten parchant zběsile shání. A už je pěkně nas– naštvaný.” opravil se Fógl, když koutkem oka zaregistroval děti u vedlejšího stolu, které ho se zájmem nadšeně poslouchaly a pohoršené výrazy jejich rodičů.
Oba se odmlčeli. Servírka přinesla sparťanskému fanouškovi druhou limonádu. Zamíchal si do ní dva cukry, a netrpělivě točil lžičkou, dokud se všechen nerozpustil.
“Co je?” zavrčel, když viděl Ladislavův znechucený výraz. “Náhodou mi to chutná.” zabručel. “A před tebou to nevadí, ty policajtskej práskači.”
“Brzdi, nebo si naše kámošství ještě rozmyslím.”
“A co by sis jako měl rozmyšlet? Nosím ti dobrý informace, který bys jinak nezískal. Ty nic neriskuješ. Já zatím riskuju všechno, svůj krk, svý kontakty. Co myslíš, že by se mi stalo, kdyby se na mě provalilo, že si tu dávám rande s chlupatým, co? Nikdo se se mnou už nebude bavit ani o počasí, a příště bys mě našel někde v Bubenči na skládce s podřezaným krkem.”
Podporučík smířlivě pokýval hlavou,
“Neboj se. Když by už šlo hodně do tuhého, tak tě z toho vytáhnu. Ale zatím tě ještě potřebuji. A potom, až to všechno skončí, tak se můžeme začít bavit o tvé budoucnosti.”
“Jako že budu taky policajt, jo?” odfrkl si. “Haló, haló, mladá pani, ukradli vám kočičku, tak to hned jedu, abych vás spasil.” předstíral, že položil telefon a zvedl oči v sloup.
“Dej tomu čas. A ještě chvíli pro mě vydrž.”
V tichosti popíjeli, zahloubáni do svých myšlenek. Niki po chvíli ukázal na lísteček, který byl přišpendlený na nástěnce zavěšené vedle vchodu.
“Kdo myslíš, že píše takovéhle blbosti na stěny kaváren?”
Podíval se na vzkaz a sám si ho pro sebe přečetl.
“No, to je jednoduché. To se tu potkal jeden bývalý zloděj, který jednou udělal v životě chybu, ale naštěstí potkal slušného policistu, který místo toho, aby mu zbytečně zničil život, se s ním domluvil na spolupráci. Nyní z toho oba těží, a svět je o něco lepším místem, díky jeho informacím. Oba mohou konat dobro, ten lupič může být na svobodě, zatímco policista může lépe konat svou práci. A na všem tomhle se dohodli právě v téhle kavárně. Měli z toho ohromnou radost a rozhodli se proto navždy zpečetit své přátelství právě tímto symbolickým gestem.”
Niki Fógl hleděl na Ladislava se znechuceným úšklebkem.
“Bylo to tu intergalakticky fantastický! Děkujeme. N+L.” přečetl tiše a pokýval hlavou. “Tvý kecy někdy nechápu. Poslouchej–”
Odkašlal si. V noze pocítil křeč. Celou dobu ji měl zaťatou a nervózně s ní cukal. Prsty měl ztuhlé. Za krkem pocítil studený pot, přestože v kavárně bylo horko. Pro toho policajta byl jen další odpad, a jakmile bude pro něj zbytečný, předhodí ho vlkům a bude mu to jedno. Nevěřil policajtům. Tenhle nebyl žádná výjimka. Bude muset zmizet, někam odjet. Praha začínala být pro něj až příliš horká. Ať jdou všichni k čertu! Neměj strach, to se mu říká, fízlovi podělanýmu, když nemusí nastavovat krk. Nevadí, prostě někam odjede, zmizí, tady mu už pšenka nepokvete. Ladislav tázavě zvedl obočí.
“Co?”
“To je jedno.”
Nastal čas se zase posunout. Kývl na rozloučenou a zvedl se o odchodu.
“Dávej na sebe pozor.” rozloučil se s ním potichu podporučík. To víš, že jo, to je rada nad zlato, idiote jeden. Ty mě s tím tak pomůžeš.
Ladislav pozoroval, jak za Nikim zapadly dveře od kavárny. Niki rád přeháněl, jako vždy. Oskarovi a Izi podá hlášení, ale nebude to tolik dramatizovat jako jeho informátor, který rád přidával na důležitosti všemu, co Ladislavovi říkal.
🔍📖 Ukázka z připravovaného detektivního románu plného záhad a nečekaných spojenectví. 🕵️♂️🌟
Čelí vnitřním dilematům a nečekaným spojencům. 🚪🔍 Temné stránky lidské povahy vyplouvají na povrch, kdy pravda není vždy černobílá a spravedlnost má svou cenu. 💭💔
Byla vražda jen náhoda, nebo součást spiknutí a složité pavučiny intrik a nečekaných spojenectví? Pátrání po pravdě může mít smrtelné následky. 🚨🕵️♀️🔎
Buďte připraveni na napínavou detektivní jízdu plnou nečekaných zvratů a temných tajemství! 🌪️🕵️♂️
Kráčel dlouhými, pomalými kroky a zamyšleně si pohrával s klíčky od auta. Suchá, udusaná hlína mu připomínala prašnou cestu, po které jako malý kluk běhal do lesa u rodičů na chalupě. Oba už byli mrtví, a nyní patřila jemu. Jezdíval na ní každé léto, jen letos ještě ne, a to už byl skoro konec letních prázdnin. Tenhle zatracený případ. Zamračil se. Izabela a její potřeba se do všeho vrtat a mít vždycky pravdu. Oskar, který za ní běhá jako pejsek, místo aby měl svůj vlastní rozum. Raiman s Jarošem si je podají, a bude mít štěstí, když nedostane padáka. Měl říct jasné ne a vůbec se do toho nemotat.
Proč to vůbec chtějí ještě protahovat? Stačí to jen jakž tak uzavřít a předat vše, co mají, na město. Nemuseli by se tím už nijak zabývat, a byl by klid. Mohl by si vzít volno a vyrazit na chalupu. Být chvíli v přírodě, sám. Možná by se i mohl diskrétně podívat do evidence, jestli náhodou někde zbytečně nepřebývá pár gramů nějaké rekreační látky, a mohl by si udělat opravdovou dovolenou. Bude potřebovat zjistit, kdo má službu. Ne všechny znal, a pokud by tam nebyl někdo z jeho kámošů, tak nemohl riskovat. To by mohl být ještě větší problém než tohle šílené a nesmyslné vyšetřování. Žádný spěch a vše v klidu, to byl ten správný přístup, ne Izi a její bagr, ani Oskarovo hujerství.
“Jseš v pohodě, Láďo?”
“Jo.” Nehodlal mu vše vysvětlovat, ale ani nechtěl se pouštět do žádné debaty. Ať je raději všechno v pohodě, nemá přece zapotřebí se tady s takovým mladým klukem, kterému ještě teče mlíko po bradě, hádat.
“Jestli to není náhodná loupež, Kalous možná měl v trezoru dokumenty spojené s podnikáním. Někdo se k nim dostal, aby– udělal co?” Oskar zkoumavě hleděl na Ladislava. Energicky oběhnul auto ke dveřím spolujezdce a opřel se bradou o střechu. “Co když se někdo chtěl Kalouse zbavit kvůli jeho podnikání, a vůbec nešlo o krádež? Nebo se mu někdo mstil? Střelná rána do hlavy by tomu odpovídala.” Ladislav pokrčil rameny a sedl si za volant. “Nebo měl Kalous jednoduše v trezoru něco, co někdo nechtěl, aby to někdo někdy našel. Možná je Kalous držel pod krkem?”
“Měli bychom to už takhle předat. Máme kompletní pitvu, máme svědectví, na městě s tímhle už budou spokojeni. Major říkal, ať už to posuneme.”
“A Izi to řekneš ty, že se bojíme Raimana a proto končíme? Já tě chápu, ale Izi to nechce pouštět. Už jen kvůli ní, víš, co má za sebou.”
“Je mi líto, že byla nemocná, ale je přece už zdravá, ne?”
“Měla rakovinu prsu, z toho se nedostaneš jen tím, že skončíš s chemoterapií. Viděl jsi, jak omdlela u Kalousů.”
“O to více je lepší, kdyby raději odpočívala, vždyť si tím i ohrožuje zdraví.”
Nejraději by stočil volant a jel zcela opačným směrem, ven z Prahy. Léto bylo stále ještě horké, přestože končilo, a ve vzduchu bylo cítit očekávání posledních dnů, než začne škola, než skončí poslední týden dovolených, než opět vypuknou podzimní chmury. Zpomalení mu nikdy nevadilo, vadil mu stres a tlak okolí, kteří začali bláznit se začátkem září. Na chalupě byl klid a mír, mohl se tam vyhnout všem konfrontacím a velkým emocím. Možná by přeci jen měl Oskarovi a Izi říci, co si o tom všem myslí, a vysvětlit jim, že tohle nemá význam. Tušil ale, že by ho stejně neposlechli a jen ho začali ignorovat. Kdyby ho z případu zcela odřízli, protože by mu nedůvěřovali, byla by to škoda. Měl co nabídnout a bez něj by jen těžko pokračovali dál. Nakonec by se to stejně obrátilo proti němu, jako vždycky, a zase by byl problém na jeho straně.
“Izi by raději Raimana s Jarošem osobně uškrtila, než aby to nechala být, vždyť ji znáš. Ani bych se jí nedivil.”
“Budeš chtít proklepnout Václavovo podnikání, jestli tam něco nebude?”
“Chci se zaměřit na to, co bylo v trezoru. Kalous v něm měl něco, o čem nikomu neřekl. Musel v něm mít něco, co stálo za vloupání, proč by jinak zloděje pronásledoval?”
“Bereme tedy pracovní teorii, že se jedná primárně o krádež, a vražda byla jen nešťastná shoda náhod?”
“Nechci to předem vylučovat, ale rád bych věděl, co Kalous schovával.”
“Napadlo tě, že nám Kalousová a starej Kalous povídají pohádky o Popelce?”
“Myslíš, že vědí, co měl Václav v trezoru a jen to před námi tají?”
“Kdo ví? Nic bych nevylučoval.”
Ladislav stáhl okénko a ledabyle vyndal ruku z auta. Musel prudce brzdit, neboť před Chodovem byla směrem do Prahy zácpa. Položil prst na houkačku a tázavě se podíval na Oskara.
“Jak chceš.”
Sundal prst. pravou rukou opět chytil volant a vyřadil. Klidně zácpu vystojí. Nikam nepospíchali. “Když půjdeš po trezoru, zapadá to do oficiální majorovi verze. Možná je to ten správný směr, kterým bychom měli pokračovat ve vyšetřování.”
Oskar si poklepával nehtem zuby. Ladislav si povzdechl a otočil k němu hlavu. Už nyní toho litoval, co řekne.
“Znám jednoho kluka, který by nám možná mohl pomoci.” Oskar se na něj dychtivě podíval. “Neptej se, jak ho znám, ale jestli sháníš, co ti někde v Praze vypadlo, on je ten správnej kumštýř.”
“Máš svého informátora?”
Ladislav mávl rukou. “Na to nemám rozpočet. Je to chytrej a šikovnej kluk, tak jestli chceš, můžu ho proklepnout, co z něj vypadne.”
Kolona se pomalu začala rozjíždět. Ladislav zatáhl okénko a znovu pustil klimatizaci. Překvapeně přemýšlel o tom, proč vytáhl své tajné eso. Nehodlal se o svůj kontakt s nikým dělit, tak proč ho zatraceně hned nabídl tomuhle cápkovi a té ukřičené ženské, která chce jen všechny komandovat? Že by měknul? Na druhou stranu, chápal Izi a její křižáckou válku, že si nechce nechat nic líbit. Možná bylo fajn někdy zakročit a převzít iniciativu. Tak či tak se mu nyní zlepšila nálada, když viděl Oskarovu radost a uznání v jeho očích. Naštvaně si připomenul, že je o patnáct let starší a nepotřebuje tomuhle klukovi nic dokazovat. Tak či tak příjemné přijít s něčím, co Oskar ani Izi neměli. Opět se ukazuje, že je Ladi nepostradatelný. Bylo by ještě pěkné, kdyby to uznala i Izi, až ho potká. Koneckonců, vyslat přání vždycky mohl.
Kolona znovu zpomalila, až se zcela zastavila. Ladi vytáhl telefon, rychle do něj zaťukal, a svištivý zvuk potvrdil, že je zpráva odeslána. Kývnul na svého kolegu nadporučíka, a už jen tiše doufal, že právě neudělal tu největší blbost svého života.
🔎✨ V této ukázce detektivního thrilleru “Temný odkaz” se nadporučík Oskar a Ladislav vydávají na nečekanou cestu za pravdou. 👥🕵️♂️
Setkání s Františkem, otcem zavražděného Václava Kalouse, jim odhalí stinnou stránku jeho osobnosti. 🕵️♂️💡🌑 Jejich pátrání odkrývá minulost plnou intrik, klamů a tajemství. 🕵️♂️🔍🔒
Co skrýval Kalousův trezor a jaké je jeho spojení s vraždou? 🤔🔒🔪✉️
Klimatizace v autě tiše a monotónně hučela. Ladislav se soustředil na řízení a nevěnoval pozornost podporučíkovi Oskarovi. Ten nervózně poklepával prsty na plastovém madle dveří spolujezdce a čas od času se podíval na telefon, zda mu Izi nepíše.
Věděl, že se pohybuje na tenkém ledě, a raději si nedovolil představit si, jak by na to zareagoval major. Izi však Oskara přesvědčila, že je nutné vyslechnout i Františka Kalouse, osmdesátiletého otce Václava.
Věděl, že do vyšetřování příliš zasahují ze strany rodiny. Doufal, že už nebudou potřebovat komunikovat s Kalousovými. Dost na tom, že už tolik znepokojil Veroniku. Kdyby šlo o jakýkoliv jiný případ, neměl by žádné obavy, ale v této situaci měl pocit, že by mohl mít problémy, kdyby se to dozvěděli jeho nadřízení.
Újezd byla starobylá vesnice s částí, kterou obývali starousedlíci. Jejich šedivé domy, postavené v osmdesátých letech, kontrastovaly s novou výstavbou, která započala právě za Kalousova starostování. Díky jeho úsilí se podařilo přilákat významné investory, kteří se pustili do velkého projektu výstavby golfového hřiště a moderních domů mezi hřištěm a Dendrologickou zahradou. Sám Kalous si zde nechal vybudovat impozantní sídlo s rozlehlým pozemkem. Cena pozemků a nemovitostí se během deseti let téměř šestkrát zvýšila, což představovalo nadprůměrný úspěch nejen v rámci Prahy a jejího okolí, ale bylo to také dalším důkazem Václavovy podnikatelské moudrosti.
Během pouhých pár let se vesnice proměnila v atraktivní místo pro bohaté jedince, kteří preferovali bydlení v okolí než přímo v Praze. Díky této přeměněn se místo stalo lukrativní částí regionu. Újezd byl oddělen od hlavní části Prahy 4, do které patřil, rozlehlá plocha přírodního parku Milíčov. Pro spojení s centrem města sloužil objezd přes Kateřinky po okresní silnici nebo po dálnici. Místo kombinovalo výhody a luxus velkoměsta s uchováním svého venkovského charakteru.
Marie jim s mírně zamračeným výrazem otevřela dveře. Měla na sobě tenké letní tmavé šaty, které na ní působily trochu strojeně. Bylo vidět, že je obvykle nenosí. Nabídla jim sklenici vody, kterou Ladislav i Oskar vděčně přijali. Vdova je mezitím upozornila na všechny obtíže spojené s Františkovým zdravotním stavem. Má špatný sluch, většinu dne prospí a už moc nemluví. Během vloupání spal a pokud se náhodou probudil, nic si nepamatuje. Byla si jistá, že jeho výslech nepřinese žádné užitečné informace, ale pokud si myslí, že se dozví něco nového, klidně mohou vyslechnout i jeho.
Ladislav Marii diplomaticky vysvětloval, že i když by se mohlo zdát, že rozhovor se starým Václavovým otcem je zcela zbytečný, může pro jejich vyšetřování přinést velkou užitečnost. Jeho postranní pohled, který nakonec vrhl na Oskara, však jasně naznačoval, co si doopravdy myslí.
František měl ve druhém patře domu svůj vlastní prostor, který zahrnoval malou kuchyň, ložnici, samostatnou koupelnu se záchodem a malý balkon. Schody byly vybaveny rampou pro vozík, ale byla sklopena a zaprášené ovládání naznačovaly, že není používaná.
František seděl ve velkém křesle ponořený do tlusté knihy. Když je spatřil přicházet, sundal si brýle, které měl na šňůrce, a nechal je viset na hrudi. Měl na sobě zapínací světle fialový svetr, který byl ozdoben špendlíkem s křížkem maltézských rytířů na klopu. Černá košile a dlouhé tmavé kalhoty mu dodávaly hubený a vážný vzhled. Na nohou měl plátěné mokasínové boty. Všechno jeho oblečení působilo starším dojmem, ale bylo čisté, vyprané a pečlivě vyžehlené. Jeho zastřižený bílý plnovous a krátké šediny byly upravené a učesané podle možností. Dvojice tmavě modrých očí oba detektivy se zájmem pozorovala zpod hustého obočí.
Marie mu něco pošeptala do ucha, na což on jen přikývl. Poté odložil knihu na stoleček vedle křesla a opatrně, pomalu vstal. S příjemným úsměvem oběma podal ruku. Přestože bylo horko, jeho dlaň byla studená.
“Upřímnou soustrast, pane Kalousi. Toto je detektiv nadporučík Oskar Kocáb, a já jsem detektiv nadporučík Ladislav Janderka. Vedeme vyšetřování vloupání a následného zabití vašeho syna Václava. Chceme s vámi projít jen pár věcí. Vaše snacha nám řekla, že jste tehdy celou noc spal.”
František sepjal ruce na prsou a pomalu kývl hlavou.
“Obvykle chodím brzy spát a také brzy vstávám. Trápí mě silné bolesti kloubů a někdy se mi špatně usíná, proto pravidelně užívám CBD olejíček. Ten den byl pro mě vyčerpávající, a proto jsem si jej před spaním vzal. Obávám se, že jsem všechno prospal, pánové.”
Oči se mu zaleskly slzami. Pomalu pokýval hlavou a povzdechl si.
“Máte představu, co mohl mít váš syn ve svém trezoru natolik cenného, co by mohlo přilákat zloděje?”
Zavřel oči a povzdechl si. Zvedl ruce tak, aby si o ně mohl opřít bradu a sklopil obličej dolů. Jediná známka, že je naživu, bylo jeho pravidelně se zvedající hruď. V pokoji bylo jinak ticho, rušené jen pisklavým bzučením mouchy, která narážela do skla okna. Ladislav s Oskarem na sebe mrkli. Starý pán vypadal, jakoby usnul.
“Můj syn byl chytrý člověk, detektivové. Zběhlý ve věcech s penězi. Já nikdy takové štěstí neměl. Celý život jsem se zajímal o umění a akademii, ne o hmotné statky jako Vašík. Neměl proto příliš důvodů se svým starým otcem probírat své podnikatelské plány, jak jistě odhadnete.”
“Rozumíme, pane Kalousi. Přesto by nás ale zajímalo vše, co víte.”
“Toho moc nebude.” zasmál se suše František a zamrkal na Ladislava. “Ale mohu vám prozradit, že můj syn nebyl vždycky jen úspěšný podnikatel. Před revolucí byl jedním z těch, kteří si vydělávali prodejem valut na černém trhu.”
“Myslíte vekslák?”
“Ošklivé slovo pro přízemní činnost, ale ano. Nepřekvapilo mě, že se poté dokázal v devadesátých letech tak dobře uchytit. Vždyť řada jeho známých jen převlékla kabáty a staly se z nich též úspěšní podnikatelé, politici, advokáti nebo poradci.”
“Václav s nimi udržoval kontakty?”
“Nikdy mi to neřekl. Proč by sdílel tyhle záležitosti se svým starým otcem. Vždy jsem mu říkal, že se má od těhle lidí odstřihnout. Kdoví, možná to i udělal. S některými z nich ale bezpochyby dál zůstal v kontaktu, o tom nepochybuji.”
“Máte tedy nějakou představu o tom, co mohlo být předmětem krádeže trezoru?”
“Myslíte si, že můj syn mi řekl, co má v trezoru? To by nikdy neudělal. Co bylo jeho, bylo jen jeho vlastní a pečlivě si vše střežil. Všichni obdivovali jeho charitativní činnost, jeho dary církvi, podporu chudých, to že adoptoval Martina. Šikovný a hodný kluk, přestože je– víte co. Ale řeknu vám jednu věc. Ať už měl v trezoru cokoliv, nemyslím, že to byly nějaké cennosti. Možná akcie k některé z jeho firem, to možná, ale žádné zlato ani šperky. Můj syn věřil v hodnotu pozemků. Neinvestoval na burze ani s komoditami, podnikal v pozemcích a s dotacemi. Pozemky byly i důvodem jeho zbohatnutí v devadesátých letech, na nich tolik vydělal. Po revoluci ztratily peníze hodnotu. Všechno následně ukradli za kupónové privatizace, ale Václav byl opět chytrý. Měl uložené peníze v dolarech a německých markách, a na inflaci paradoxně vydělal. Ihned začal investovat. Ještě před druhou vlnou inflace odkoupil ohromné pozemky od církve, která začala restituovat. Tehdy začala jeho kariéra zemědělce, jak říkával. Všichni tvrdili, že zemědělci v Čechách skončí, že se celá republika stane brambořištěm a ceny pozemků šly dolů, ale Václav se jich nikdy nezbavil, naopak je dál nakupoval. Mysleli si, že je blázen, ale když nás přijali do Unie a započaly pro zemědělce dotace z Evropy, kdo myslíte, že z toho všeho vyšel opět jako vítěz? Začal pronajímat pozemky ostatním a zároveň na ně čerpal dotace. Měl známé na ministerstev, a věděl, jak je získat, na koho se obrátit a jak správně sepsat žádosti, jak vyhrát výběrová řízení. Můj syn nepotřeboval mít doma zlaté ingoty, proč taky? Takže když se ptáte, co měl v trezoru, hádám že v něm uložil věci, které byly cenné pro něj, nebo věci, které nechtěl, aby viděl někdo jiný. Jeho trezor bez klíčů, jen s kombinací, kterou znal jen on sám.”
“Myslíte tedy, že v trezoru nemohlo být nic, co by mělo nějakou hodnotu?”
“Možná pro někoho. Víte, můj syn byl komplikovaná osobnost. Byl schopný, o tom nebylo nikdy pochyb. Ale měl i své slabosti. Já mu nedokázal pomoci.” Stařec se odmlčel a vyhlédl ven z okna. Zamyšleně se poškrábal na tváři. “Každý rodič se snaží, aby jeho dítě mělo lepší život. Můj syn to dokázal, alespoň po majetkové stránce. Ale jsou věci, ve kterých jako rodič zklamete, ať se snažíte jak chcete. Můj syn byl dobrý člověk. Pamatujte na to, detektivové.”
Moucha konečně vylétla z okna ven a v pokoji se rozhostilo opět klidné ticho pozdního letního odpoledne.
Zuzana netuší, že její obyčejná obědová pauza se stane klíčovým okamžikem v jejím životě. Houževnatá policistka Izabela s ní otvírá události předcházející vraždě. Co se opravdu stalo mezi ní, zavražděným Václavem a jeho adoptovaným synem Mariem? Zelené oči plné strachu skrývají tajemství a Zuzana se ocitá na cestě, která ji zavede k pravdě o vraždě a o sobě samé.
25. srpen 2019
Pauza na oběd byla příliš krátká na to, aby takto trávila drahocenné minuty. Netrpělivě přešlápla ve frontě a významně pozvedla svou obloženou bagetu a láhev neperlivé vody. na znamení, že pokud by náhodou šla dříve, nikdo na ní dlouho čekat nebude muset. Muž, který stál před ní stál s vozíkem plným piv, balíkem coca-coly a hromadou pochutin z lahůdek ji však nevěnoval ani zlomek pozornosti. Kriticky si pohledem změřila jeho kroksy a prosypané tričko, z pod kterého vyčuhovalo jeho pivní břicho, a spolkla povzdechnutí. Šance na to, že by ji pustil před sebe s jejím mini nákupem byla evidentně ještě nižší než jeho chuť stát se tváří roku časopisu Estetika.
Její pozornost zaujala žena, která se právě chystala platit. Na pás vyskládala láhev ginu, kočičí konzervu a šest krabiček silonových funkčních punčocháčů z výprodeje. Pokladní obsah nákupu nijak nezaujala a pokud ano, nedala na sobě nic znát, jen mechanicky pozdravila, aniž by zvedla oči od monitoru a už se ozývalo rychlé pípání čtečky čárových kódů..
Žena s netradičním nákupem měla obarvené vlasy na špinavý blond. Barva se však již u kořenů smyla, kde byly vidět ženiny šediny. Její lehké, květované šaty obepínaly její mohutnou postavu a naznačovaly její nadměrné tvary. Netrpělivě ťukala kartou o gumový pojízdný pás a její našpulené rty byly zkroucené do podrážděného úšklebku. Zřejmě musela na sobě ucítit Zuzanin pohled, protože se na ní otočila, v očích zlostný záblesk, který skrýval její netrpělivost a stud.
Zuzana byla jednou z těch mladých dívek – žen, které vypadají mladší, než doopravdy jsou. Rozpuštěné vlasy obarvené na odstín třešně, lehce se vlnící, jí splývaly po ramena, rozdělené na levé straně. Velké oči a svěšené koutky rtů dodávaly jejímu výrazu dětskou nevinnost. Vystouplé lícní kosti a špičatá brada tvarovaly její obličej do trojúhelníku a pokaždé, když si shrnula vlasy za uši, to bylo ještě více vidět. Přestože byla vyššího vzrůstu, její hubená postava jen podtrhla její mladistvý vzhled. Její dominantou, která dokázala každého upoutat, byly její zelené, uhrančivé oči, jejichž upřený, zkoumavý pohled jako jediný prozrazoval, že je starší, než jak doopravdy vypadá.
Zuzana zaplatila své dvě věci a částečně s úlevou vyšla z obchodu. Na ulici bylo sice horko a obchod byl příjemně klimatizovaný, ale nakupující v ní vzbuzovaly nepříjemné pocity.
Svíravá nervozita jí náhle opět sevřela útroby. Občas dokázala zapomenout, ale byly to jen okamžiky, než se studený chlad strachu opět vrátil. Zatočila se jí hlava a zatoužila se vrátit dovnitř do fronty, kde na okamžik přišla na jiné myšlenky.
Doufala, že vše časem zmizí. Že děs a hrůza se k ní budou vracet stále s delšími intervaly, až se jednoho dne ráno probudí a nebude cítit ani strach, ani nervozitu, ani ten nepříjemný pocit, který jí neustále provázely. Jednou to musí skončit. Doufala.
Bagetu a láhev si dala do podpaží a v kabelce začala hledat telefon, který jí vyzváněl. Do cesty jí náhle vstoupila kolemjdoucí a Zuzana vyplašeně upustila svůj oběd na zem. Naštvaně pohlédla na ženu, s kratšími vlasy, svázanými do culíku, džínách a hezky padnoucím sáčku.
“Nechtěla jsem vás vylekat.” Její hlas byl příjemně melodický, ale zároveń v něm byla jistota, tvrdost a netrpělivost. Hlas nedával prostor k odporu. Zuzana znala lidi, kteří takto mluví. Většinou nešli odbít. Sama měla v sobě též tvrdost, když v sobě našla sílu. Žena ji však v sobě měla stále a nemusela se o ní ani snažit. Podala Zuzaně spadlou láhev a zkoumavě si ji prohlížela svým rentgenovym pohledem.
“Potřebujete něco?”
Příchozí jí ukázala policejní odznak, aniž by z ní spustila svůj pronikavý pohled.
“Nadporučík detektiv Izabela Gennt. Jsem tu kvůli Václavu Kalousovi.”
Zuzana pomalu pokývala hlavou. Útroby se jí proměnily v úhoře, kteří se mermomocí snažili dostat ven.
“Slyšela jsem o tom. Je to hrůza.”
“Předpokládám, že vám to sdělil Martin– Mario.”
“Ano. Mario– měl vždy blízko ke svému otci.” přešlápla na druhou nohu. S plnýma rukama a kabelkou, která jí pomalu sjížděla z ramene vypadala nejistě. Žena pokynula směrem ke kamenným jednoduchým podlouhlým sedačkám. Kolem procházely davy turistů, mířící směrem nahoru k soše svatého Václava, nebo opačným směrem dolů na Můstek, k ulici Na Příkopech a na Staroměstské náměstí. Václavské náměstí bylo stále ještě v plném proudu léta a davy turistů se ještě nevracely zpět. Přesto měla Zuzana pocit, jakoby s nadporučíkem stály na náměstí docela samy.
“Můžeme se někam posadit, prosím? Mám na vás jen pár otázek ohledně dne oslavy Václava Kalouse. V kanceláři vaší agentury říkali, že jste si skočila pro oběd. Chtěla jsem s vámi mluvit někde v klidu, aby nás nikdo nerušil, ale tohle nám snad nakonec bude stačit.”
“Mám hodně práce, tak opravdu jen na chvilku.” Posadili se na jednu ze žulových lávek, které lemovaly střed prostranství v horní části pod sochou. Zuzana roztrhla pytlík s bagetou a začala pomalu ukusovat. “Nebude vadit, když budu u toho jíst, že ne? Nemám pak už moc času.” řekla z plnými ústy. Dvěma prsty si přitom instinktivně mírně zakrývala rty, aby nevyplivla drobky.
“Máte hodně práce jako průvodkyně?” Zuzana pokývala hlavou. Rychle dožvýkala. Z kabelky vytáhla papírový kapesníček, otřela si ústa a pokývala hlavou.
“Mám. K tomu ještě studium, takže nemám skoro volný čas. Volno jsem naposledy měla v čekárně u zubaře.” Znovu jí zazvonil telefon. Netrpělivě ho vypnula a hodila zpět do kabelky.
“Pokud to potřebujete vzít, klidně si zavolejte.” řekla Izi mírně a zkoumavě si Zuzanu prohlížela.
“To počká.” zamumlala si spíše pro sebe, než jako odpověď.
“S Mariem se tedy znáte přes vaši agenturu– nebo tedy centrum?”
“Ano. Byl to můj hned první klient a už mi zůstal.”
“Můžete si klienty vybírat?”
“Můžeme, ale moc se to nedělá. Většina z nás, co pomáháme, to neděláme kvůli fotkám na instagramu, ale protože chceme dělat něco smysluplného. Takže to nechodí tak, že byste si prohlížela katalog, kterého klienta si zrovna vybíráte, aby vás to s ním bavilo. Můžete ale zažádat o výměnu, když si s někým vyloženě nesednete. I to se někdy stává.”
“S Mariem jste si sedli?”
Pomalu pokývala hlavou a nervózně se usmála.
“Je chytrý a je s ním legrace. Pokaždý mě jeho vtípky a průpovídky rozesmějí.”
“Jak dlouho se spolu znáte?”
“To bude tak– skoro rok už. Myslím.”
Izabela vytáhla zápisník a udělala si poznámku. Zuzana spolkla poslední sousto. Nenápadně po Izi pokukovala, zatímco zmačkaný pytlík a kapesníček hodila přes lavičku do koše.
“Byla ste překvapená, že vás pozvali na Václavovu narozeninovou oslavu?”
“Mario mě pozval. Proč ne, společně chodíme na výlety, podnikáme akce, takže ne. Mám ráda akce, i když tam jsem nikoho neznala.”
“Mluvila jste ten den s Václavem?”
Zuzana zaklonila hlavu a pohlédla vzhůru.
“Už si to moc nepamatuji, bylo tam spousta lidí. Ale asi mi ho Mario představil.”
“O čem jste spolu mluvili?”
Zuzana našpulila rty a pokrčila rameny.
“Asi o Mariovi, jak se mu daří a jak je spokojený.”
Izabela odložila bloček a opřela se do lavičky. Pozorně pohlédla Zuzaně do očí.
“Takže jste nemluvili o ničem, co by Václava nebo vás rozladilo?”
Dívka pomalu zavrtěla hlavou.
“Nic mě nenapadá. Moc si to nepamatuji.”
“Protože já mám očité svědectví, že vás viděli, jak se spolu bavíte nebývale dlouho. A že Václav dle všeho vypadal rozladěně. Viděli vás pak také rychle odcházet, jakoby vám Václav řekl něco nepříjemného, nebo urážlivého. Velmi mě zajímá, co s vámi Václav mohl probírat tak důležitého.”
“Opravdu? Tak na nic takového si nevzpomínám. Nevím, proč by mi měl něco říkat, ten den jsme se viděli poprvé. Mario je spokojený, pan Kalous tedy neměl důvod mi nic vyčítat.”
Nadporučík na ní bezeslova hleděla. S tužku opřenou o bloček trpělivě vyčkávala. Zuzana odvrátila pohled a kousla se do rtů. Přestože byl horký, pozdně letní den a slunce se do ní opíralo, její útroby opět sevřel známý chlad a strach. Doufala, že se tomuto vyhne.
“Mario a já, jsme– nevím jak to nazvat. Asi– dobří přátelé?”
“Intimní přátelé?” hlas nadporučíka nic neprozrazoval.
“Ano– a ne. Jsme prostě velmi dobří přátelé. Partneři? Nevím. Potřebujete přesné nálepky, detektive?”
“Potřebuji jasnost, to je vše, Zuzano.”
“Prostě spolu trávíme čas. Nevím jak to nazvat. Zásnubní prsten jsem od něj opravdu nedostala.”
“Není to proti pravidlům vaší práce? Děláte asistentku–”
“Průvodkyni.” opravila ji rychle dívka. “Nejsme asistenti, ale průvodci. Náš étos je postavený na myšlence, že děláme hlavně partnery a průvodce, nejsme primárně někdo, kdo se ptá, s čím naši klienti potřebují pomoci. Pokud vyžadují asistenci, samozřejmě pomůžeme, ale většina nehledá někoho, kdo je bude vodit za ruku. Protože to je ponižující. Potřebují mít parťáky, ne opěrné berle.”
“Chápu, nicméně přesto, není to proti vašim pravidlům?”
Zuzana se odmlčela. Sepjala ruce do klína a odvrátila hlavu. Hlouček turistů v důchodovém věku ze střední Asie se právě fotili pod sochou Václava. Ženy s kšilty a slunečními brýlemy, muži v kraťasech se zastrčenými košilemi a šedivými ponožkami v teniskách mezi sebou rychle o něčem debatovali. Průvodce s deštníkem na ně mával, aby ho následovali.
“Nevím. Nikdo mi to výslovně nezakázal. Ve smlouvě nic takového nemám. Nemyslím ani, že by zorvna tohle někdo řešil.” řekla opatrně. Opětovala Izabele její zkoumavý pohled.
“Jste dobrovolnice?” nadporučík kladla otázky klidně, ale důraz v jejím hlase dával najevo, že jejich setkání je možná důležitější, než si Zuzana připouštěla.
“Ano. Ale jsme dotováni, takže nepracuji jen zadarmo.”
“Mario je z bohaté rodiny–”
Zčervenala. Čekala ledacos, ale toto ne.
“Myslíte, že jsem s ním kvůli penězům?”
“Sedíme tu spolu proto, abyste mi odpovídala na otázky a ne obráceně. Odpovězte mi na otázku.”
“Jeho otec byl bohatý, takže předpokládám, že jeho manželka a dcera budou dědit, ale Mario je adoptovaný.”
“To je jedno. Václav Kalous by jej musel jmenovitě vydědit, aby po něm nezískal část dědictví.”
Zuzana se na ni usmála a pokývala hlavou.
“To je dobře. Nicméně s Mariem jsme se o jeho rodině tolik nebavili a o penězích už vůbec ne.”
Izi si udělala několik poznámek a pokývala hlavou.
“O čem jste se tedy bavila s Kalousem?”
“Nelíbilo se mu, že má Mario průvodkyni.”
“Proč to ale řešil s vámi?”
“Byl naštvaný, že mě Mario pozval na oslavu. Nahlas to vyloženě neřekl, ale bylo mi jasné, že si myslí, že já a mí kolegové jsme– že využíváme situace. Kritizoval naši práci a kritizoval i mě. Řekl mi, že Mario nepotřebuje, aby mu někdo pomáhal a už vůbec ne takoví, jako jsme my.”
“Jako vy?”
“Dobrovolníci, kteří se tímto živí. Snažila jsem se mu vysvětlit, co je náplní naší práce, ale neposlouchal mě.”
“Kvůli tomu byl rozladěný?”
“Nevím, ale pokud bych musela hádat, řekla bych že ano. Václav Kalous není– nebyl jediný, kdo takto uvažuje. Kdybyste viděla, co nám lidi píší v emailech a komentářích. Nebo se podívejte, co o nás říkají na některých serverech. Že jsme zloději, sluníčkáři, darmožrouti. Myslím, že pan Kalous v mnoha ohledech tyto názory sdílel.”
“Jak vy jste ho vnímala?”
Zuzana pokrčila rameny. Obědová pauza již dávno skončila, ale ani si toho nevšimla a telefon jí již nezvonil.
“Neznala jsem ho. Na oslavě jsem ho potkala poprvé a bohužel, dobrý dojem na mě jeho vystupování neudělalo, jak asi sama uhádnete. Mario o něm příliš nemluvil. Zmínil se mi, že vraždu vyšetřujete jako součást vloupání se do domu, je to tak?”
“Vyšetřování je stále otevřené, takže vám nemohu prozradit více, ale řekněte mi jednu věc. Pokud jste si tak blízcí s Mariem, určitě vám musel něco říci o své rodině. O svém otci, o své matce Marii, sestře Veronice, švagrovi Hynkovi. O dědovi Františkovi, nebo třeba i prastrýci Otakarovi.”
“Mario o nich nechtěl–” zarazula se.
“Mluvit?”
Zuzana se kousla do rtu. Izi s pochopením zastrčila blok i tužku do kapsy a uvolněně si přehodila nohu přes nohu.
“Zajímá mě váš názor jako pozorovatele zvenčí. Rozumím, pokud o tom nechcete mluvit, tak se pojďme domluvit, že vše co mi řeknete, bude jen neformální. Tohle není výslech, na stanici, Zuzano.”
Možná že to pro nadporučíka výslech nebyl, ale dívka se tak rozhodně necítila. Nedůvěřovala Izabele. Nepochybovala, že její motivace je příběh jen uzavřít s jakýmkoliv závěrem. Protože každý se nakonec stará jen sám o sebe. Nevěřila policii o nic víc než politikům. Nevěřila systému, nevěřila, že existuje spravedlnost, kterou si člověk sám nezajistí. Systém je prohnilý skrz naskrz a ovládají ho zkorumpovaní, cyničtí psychopati. Za všemi těmi sklenicemi se šampaňským, kravatami a bílými vyžehlenými košilemi, za všemi těmi projevy o sounáležitosti a odpovědnosti, byla jen faleš, chamtivost a zvrácenost. Jak by mohla důvěřovat téhle policistce, která je součástí systému, která má jediný cíl – a to je dělat to, co jí nařídí její šéfové, kteří jsou sami kontrolování zkorumpovanými politiky? Spravedlnost si je nutno vybojovat a ne na někoho čekat, že se o to postará.
“Mario mi říkal, co všechno jeho otec dělal pro ostatní. Byl aktivní v charitě, byl oblíbený i mezi svými sousedy. Jako starostu ho milovali. Všichni s ním chtěli být zadobře. Měl majetek, tak předpokládám, že spousta z jeho známých jen čekala na příležitost, jak z něj vymámit peníze.”
“Nemyslíte, že Kalous byl filantrop v mnoha ohledech? Adoptovat syna, ještě romského původu, to nemohlo být tak snadné.”
Jejich pohledy se střetly. Zelené zuzaniny oči tvrdě hleděly do tmavě oříškových Izabeliných a neuhnuly.
“Mario se nikoho neprosil, aby ho adoptovali.” na moment to vypadalo, že chce ještě něco říci, ale nakonec odvrátila zrak. Podívala se na mobil a vyskočila. “Teď už opravdu musím jít. Hodně štěstí s vyšetřováním.”
Izi se mírně usmála a pokývala hlavou.
“Díky za váš čas. Kdybyste si na něco ještě vzpomněla, ozvěte se mi prosím.”
Zuzana si od Izi vzala vizitku a hodila ji do kabelky.
“Je to tragédie, co se stalo, ale jsem si jistá, že Mario a paní Kalousová budou nakonec v pořádku.”
“Jak si myslíte, že se Mario cítí?”
“Hrozně, samozřejmě. Zavraždili mu jeho adoptivního otce. Ale věřím, že se z toho brzy dostane.”
“Jsem si jistá, že vy mu s tím pomůžete.” Izi se na ni mírně usmívala. Zuzana ji upřený pohled opětovala a kývla hlavou.
“Je to moje práce.”
Neohlédla se, dokud nestála u vchodu do jejich kanceláří. Neziskové organizace pro neslyšící sídlila v jednom prestižních domů předělaných na kanceláře. Jejich sponzor jim pronajímal dva byty předělané na kanceláře, jinak by si nemohli dovolit sídlit na takové adres.
Zmáčkla bzučák a podívala se zpět k náměstí. Nadporučíka Izabelu Gent už nikde neviděla. Vzpomněla si na ženu, co nakupovala silonky ve výprodeji. Přála si mít její starosti. Dveře za ní zapadly s těžkým bouchnutím, a horký asfalt a hluk náměstí vystřídalo ticho a chlad tmavé chodby. Studený vzdch však jen sotva cítila. Zhluboka oddechovala. Zády se opřela o oprýskanou stěnu a zavřela oči. Snažila si uklidnit, ale její srdce jí divoce bilo jako na poplach. Počítala do deseti. Poté do dvaceti. Do třiceti. Konečně se začala pomalu uklidňovat. Přejela si rukou obličej a podívala se na sebe do kapesního zrcátka. Zpět na ni hleděly dvě zelené oči, plné děsu.
